Tato událost odstartovala to, co dnes nazýváme sametovou revolucí. Jistě oprávněně, neboť následné události byly nekrvavé. Ve skutečnosti šlo o pád vlády komunistů v této zemi a nastoupení nového politického směřování k demokracii a svobodě. Když se dnes nad těmi třiceti léty zamýšlím, mám pocit, že jsem prožil tolik událostí, které by jinak vystačily na celý jeden život. Byla to léta pro mne spojená s úspěchy i s prohrami, léta, kdy jsem se za běhu musel učit novým činnostem, ať už to bylo v podnikání či v oblasti politiky. Přesto bych těch třicet let neměnil. Mohl bych si říci s Janem Nerudou, že ač ledasčím jsem byl v tom božím světě, tak vším jsem byl rád.

Proto nemohu souhlasit s těmi, kteří se nám snaží namluvit, že po těch třiceti létech jsme v situaci podobné nebo shodné se situací, jaká tu byla v listopadu 1989. To prostě není pravda! Jsou buď ranění slepotou a nebo snad „pracují“ v něčím žoldu. Přesto se najdou lidé, kteří jsou schopni jim uvěřit. Stejně jako zde stále existuje určitá, ne úplně malá skupina občanů naší společnosti, kteří s nostalgií a snad i se slzou v oku, vzpomínají na roky před listopadem 89. Někteří se mohou cítit zklamáni, třeba si svůj osud, který k nim v některých případech nebyl zcela příznivý, představovali jinak. Jiní však mají pocit, že naše demokracie je jakási bezbřehá svoboda, která musí umožnit realizaci všech jejich snah, tužeb a nápadů, bez respektování svobody toho druhého. A neuvědomují si, nebo si nechtějí uvědomit, že ta jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, mého souseda, mého spoluobčana.