Ano, naše civilizace je vskutku především světem blahobytu, civilizací, v níž poprvé v dějinách existují „bohaté masy“. A ruku na srdce: nebýt vysoké životní úrovně, demokracie samotné, jež je v myslích veřejnosti s blahobytem spojována, by si lidé příliš necenili.

„Lidstvo žije nad své přírodní poměry a bohaté státy na úkor chudých. Pokud budou obyvatelé světa nadále pokračovat v trendu rostoucího využívání přírodních zdrojů, budou v roce 2030 k pokrytí poptávky po jídle, vodě a energii potřebovat ekvivalent dvou Zemí a v roce 2050 to budou již tři planety,“ oznámil v těchto dnech Světový fond na ochranu přírody. Z toho jasně plyne, že růst nemá budoucnost, ba že nás vede ne do Řecka, ale rovnou k apokalypse.

Cožpak neznáte ekology, posedlé katastrofickými scénáři? – zní mi v uších námitka. Dobře, třeba ekologové trochu přehánějí. Přesto to s naší civilizací nevypadá růžově. Tuto smutnou skutečnost lze dobře ilustrovat na důchodové reformě. Po dlouhá tisíciletí měl člověk jedinou možnost, jak si zajistit relativně bezpečné stáří: mít hodně dětí.

V devatenáctém století se zrodil průběžný důchodový systém: lidé v produktivním věku platí důchodové pojištění, z něhož se financují důchody starým lidem, a až produktivní lidé zestárnou, bude zase jim na důchod přispívat nová mladá generace. Tedy vlastně jejich děti, i když zde je již vztah rodič – dítě systémově anonymně sumarizován na celostátní byrokraticko-technické rovině. Nejen důchody, ale sociální zabezpečení vůbec (či jeho významnou část) tak převzal od rodiny stát.