Dosažení dna nám ale rozvázalo ruce a mnozí jsme si řekli, že nezbývá než začít od základu. Je dost věcí, které nemusíme opakovat, dokázali jsme přesvědčivě, že to byla chyba. Například to, že se na začátku nevyjasnilo, komu bude to, co se po nás chce, sloužit, a k čemu. Nedostatečná informovanost a starý způsob politiky znemožnily občanům, aby konali ve svém zájmu. Vraťme se tedy do školních lavic.

Špatné zákony – špatný stát

Stát je zřízení, které má umožňovat, aby věci společného zájmu obyvatel určitého územnního celku byly účelně obstarávány. Podle základního zákona, ústavy, občané státu smějí obvykle dělat to, co zákony daného státu nezakazují a jeho orgány (státní správa) smějí dělat jen to, co zákony dovolují. Kromě zákonů, které přijal Parlament, jsou závazné i mezinárodní zákony, které byly ratifikovány a normy, kterými jsme vázáni jako členové EU. Zvážíme-li tyto meze, nezbývá než hledat příčinu špatného fungování státu především ve špatné kvalitě našich národních zákonů, případně v deformovaném výkladu a nedodržování právního rámce, který zákony tvoří.

Mezinárodní zákony nemůžeme měnit a ani by to s ohledem na jejich všeobecně uznávanou autoritu nebylo žádoucí, prospělo by, a mělo by být samozřejmostí, že se k nim musí důsledně přihlížet při formulaci národních zákonů. S normami EU se také nedá moc hýbat, nejvýše žádat o výjimku. Obraz České republiky by se ale dal zlepšit dobrou legislativní prací a řádným dohledem na státní správu ze strany Parlamentu. Ten stanovuje pravidla, kterými se má státní správa řídit a také nezbytná nezávislost soudů je dána zákonem a nemusí mít podobu úplné zvůle a nezávislosti na logice a zdravém rozumu a není třeba trpět, aby nezávislá státní zastupitelství odkládala trestní oznámení bez věcného zdůvodnění.

Špatný parlament – špatné zákony

Připustíme-li, že Parlament může, a v naší situaci musí, zlepšit svou práci a tím i obsahovou a formální kvalitu zákonů, je tu otázka, kde tak dobrý Parlament vzít. Podle Ústavy ČR je Parlament místem, kde volně soutěží politické strany. To platí po celou dobu trvání Republiky a výsledkem je postupný pád ke dnu. Parlament během vlády pravicové koalice již nijak nehájil zájmy občanů, což také dokládá, například, naprosté ignorování všech podání Ochránce lidských práv. Je třeba nalézt způsob, jak to napravit.

Představa, že politická strana zastupuje určitou složku společnosti nebo názor, jak řešit věci společného zájmu, a přichází s tím do Sněmovny, aby se zde hledalo optimální řešení, možná kdysi měla své opodstatnění. Dodnes s něčím takovým počítá Ústava, ale samy strany se netají tím, že jim jde hlavně, ne-li jen, o co největší podíl na moci. Aby tento podíl měly zaručen koaliční smlouvou, jsou ochotny dát si zakázat i ty body svého programu, pomocí kterých získaly ve volbách podstatnou část svých hlasů. Na kvalitu rozhodování ve Sněmovně to má zničující účinky. Strany zastupující, i když neoficiálně, svět velkých peněz, obsah koaliční smlouvy moc neomezuje, nejdou do Sněmovny prosazovat občanům prospěšná rozhodnutí, ale znemožnit je. Strany proklamující zastupování občanů, například ČSSD, by se neměly dát svázat koaliční smlouvou, navíc zbytečně ( ANO i Úsvit nabídly toleranci menšinové vlády), ale vidina po staru smluvně zajištěného předsednictví byla silnější, než veřejný z ájem. I zde se ujalo charakteristické stranické chování a chyběla soudnost. Přistoupit přitom na vydírání malou stranou doplňující koalici jen kvůli získání většiny je určitě chybou. Vyřadí se tím z jednání i takové návrhy, které by skoro jistě získaly napříč stranami většinovou podporu a tedy odpovídajícím způsobem prezentovaly přání voličů.