Místo toho jsem slyšel na jeho adresu slova chvály a uznání. Z úst prezidenta Ruska Putina, předsedy Evropské komise Junckera, ministryně zahraničí EU Mogherini, šéfa britských labouřistů Corbyna i kanadského premiéra Trudeaua. Jako by snad zemřel nějaký významný demokratický vůdce a nikoli krutý diktátor.

Navrch fuj, vespod fuj

Kvůli jeho bezohledným praktikám odešlo z "ostrova svobody" více než milion jeho obyvatel, mezi nimi i několik Castrových potomků. Desítky tisíc odpůrců komunismu skončilo ve vězení a tisíce byly zavražděny. Prostě klasika. Přesto se po celém světě najdou i dnes zabedněnci, kteří nad skonem devadesátiletého kmeta Castra roní slzy či aspoň pějí ódy. Přesně před deseti lety jsem na Kubě byl, tak vám v následujících řádcích rád vylíčím, jaký to byl tehdy ráj.

Několik měsíců před mým příjezdem odešel Castro do ústraní a na pomyslném trůnu jej vystřídal jeho o pět let mladší bratr Raúl. V životě běžného Kubánce se toho však mnoho nezměnilo. Téměř padesát let šéfování revolucionáře Castra zemi naprosto zdevastovalo. Bylo to patrné již po příjezdu do hlavního města Havany. Stačila jedna procházka po nábřeží, abyste měli jasno. V jiné zemi by u moře stály upravené domy, ale tady to byly jen ruiny na zboření.

Pohled z Muzea revoluce