Začátek února byl pro mě sjednaným, termínem operace nohy, jako následku zlomeniny kterési kosti v chodidle. Organizace příjmu pacienta byla systémově i lidsky dokonalá a tak jsem se záhy ocitl na lůžkovém oddělení s nezbytnou identifikací pacienta na pravé ruce, což znamenalo že operovanou nohou bude noha levá. Ejhle, všechno má svůj význam. První den pobytu spolu s nocí proběhl hladce včetně kontrol základních životních funkcí v pravidelných intervalech.

Od půlnoci půst a pouštní režim a po ránu odjezd s postelí na operační sál. Následoval koncert práce lidí a lidiček sálového personálu, nechyběla uklidňující slova a úsměvy. Samotné lékařské výkony nejsem schopen hodnotit, ale vše probíhalo v klidu, bez rušivých momentů, jen prostředí sálu a prostorů souvisejících působilo trochu tísnivě. Příjezd na jednotku intenzivní péče a přesun na postel byl koordinovaný, jen bych čekal že podle předpisů o bezpečnosti práce se na něm nemají podílet ženy. Jednodenní pobyt na JIP mi dal nahlédnout na denní režim lékařů a především sester. Dvanáctihodinové směny bez jediné chvíle oddechu. Poskytování kontinuální zdravotní péče včetně všech nutných, tedy i pomocných prací. Operativní podávání léků a sledování základních životních funkcí všech pacientů. Nutný servis včetně podávání tekutin a jídel. Řešení  neočekávaných problémů, rozhodování ve vteřinách a odborná spolupráce s lékařem. Kromě toho péče o pacienty po narkoze, jejichž reakce jsou často nevypočitatelné. Senioři utíkající z postelí, dezorientovaní a  plní stressu a často i bolestí. To vše vyžaduje také kus práce psychologa. Stále se opakující proces v turnusových službách převážně ve dvoučlenných týmech.