Začátek února byl pro mě sjednaným, termínem operace nohy, jako následku zlomeniny kterési kosti v chodidle. Organizace příjmu pacienta byla systémově i lidsky dokonalá a tak jsem se záhy ocitl na lůžkovém oddělení s nezbytnou identifikací pacienta na pravé ruce, což znamenalo že operovanou nohou bude noha levá. Ejhle, všechno má svůj význam. První den pobytu spolu s nocí proběhl hladce včetně kontrol základních životních funkcí v pravidelných intervalech.
Od půlnoci půst a pouštní režim a po ránu odjezd s postelí na operační sál. Následoval koncert práce lidí a lidiček sálového personálu, nechyběla uklidňující slova a úsměvy. Samotné lékařské výkony nejsem schopen hodnotit, ale vše probíhalo v klidu, bez rušivých momentů, jen prostředí sálu a prostorů souvisejících působilo trochu tísnivě. Příjezd na jednotku intenzivní péče a přesun na postel byl koordinovaný, jen bych čekal že podle předpisů o bezpečnosti práce se na něm nemají podílet ženy. Jednodenní pobyt na JIP mi dal nahlédnout na denní režim lékařů a především sester. Dvanáctihodinové směny bez jediné chvíle oddechu. Poskytování kontinuální zdravotní péče včetně všech nutných, tedy i pomocných prací. Operativní podávání léků a sledování základních životních funkcí všech pacientů. Nutný servis včetně podávání tekutin a jídel. Řešení neočekávaných problémů, rozhodování ve vteřinách a odborná spolupráce s lékařem. Kromě toho péče o pacienty po narkoze, jejichž reakce jsou často nevypočitatelné. Senioři utíkající z postelí, dezorientovaní a plní stressu a často i bolestí. To vše vyžaduje také kus práce psychologa. Stále se opakující proces v turnusových službách převážně ve dvoučlenných týmech.
Vyčerpávající práce fyzicky i psychicky. A ohodnocení za trpělivou a nikdy nekončící práci? Za odpovědnost za životy pacientů? Méně než desetina odměny ministerké asistentky dřoucí“jako kůň“ za měsíc perné práce. Přesčasy a k tomu často péče o rodinu, starost o své vlastní. Vše jde stranou při péči o pacienty. Spíše než vytoužená dovolená stálé počítání splátek na hypotéky a spotřebitelské úvěry. Vyjde to tento měsíc? Po návratu na oddělení zase úsměvy sestřiček i při konstatování že chybí ložní prádlo či jiné „drobnosti“. Lidský přístup plný harmonie při denních procedurách provázel i můj odchod z nemocnice a umocnil mou důvěru v to, že přes všechny plánované reformy, restrukturalizace , standardy a nadstandardy i pojišťovací veletoče s proplácením služeb toto zařízení pracuje dál, vrací lidi do života a je nad slunce jasné, že tento komplikovaný a do jisté míry společensky integrovaný mechanizmus bude fungovat ku prospěchu všech kteří jej potřebují. Díky lékařům kteří neodešli a sestrám, které ač manipulovány svými exministryněmi se k jejich akci nepřipojily, plní týmově veškeré úkoly s nábojem humanizmu, který činí z jejich profese poslání.
Závěrem možná trochu spekulace. Kdyby Ministerstvo zdravotnictví nefungovalo několik dní, možná by to nikdo nezaznamenal, ale kdyby na den přestalo fungovat toto orthopedicko-traumatologické pracoviště, možná by se pan ministr podivil a se svým týmem by jistě přehodnotil svůj pohled na to, co je pro chod zdravotnických zařízení důležité. Zřejmě by se cosi stalo s lékovou politikou. Změnil by se názor na způsob zajištění zdravotnického materiálu nákupem především od českých producentů. Na internetu jsem jich kromě několika zahraničních poboček našel téměř třicet. České Zdravotnické zásobování je již drahnou dobu v troskách a jeho mladí i dožívající pracovníci jsou především v cizích službách. Zdravotnická technika poskočí každým rokem ve svém vývoji o notný kus dopředu a je ji třeba nakupovat všude ve světě, ale snad by trochu koordinace neškodilo. My však intenzivně řešíme postavení pojišťoven a přilehlých IZIPů o které nikdo nestojí. Mluví se o tom že zdravotnictví je bezednou dírou kterou utíkají miliardy ze státního rozpočtu, ale to je tak asi vše co se o něm dozvíme. Važme si našich lékařů a sester. Oni odpovídají za naše životy v nemoci. Nejsou to úředníci na různých postech, ale ti obětaví lidé, kteří dělají vše pro naše životy. Oni nejsou těmi, kteří připravují zdravotnictví o peníze. Podívejme se na manažery, úředníky na různých stupních řízení v SZU, SÚKL a dalších, zda by nebylo možno ještě něco ušetřit tak, aby byla práce těch kteří bojují o náš život náležitě ohodnocena. Nehrajme šachy o to kdo je povinen zajistit zdravotníkům na krajských úrovních slíbené peníze. To je přece starost nejvyššího vedení ministerstva, které i kdyby mělo sáhnout na svoje peníze zaplatí vše a všem, kterým to slíbilo. Pokud ministerstvo najde ve svém ranku lidi kteří se na zdravotnictví obohacují, ať jejich činnost pojmenuje a zloděje a korupčníky žene k odpovědnosti. Ministerští úřednící jsou tím povinováni celé naší společnosti. Myslím že také zdravotnický personál takové jednání s povděkem příjme.
V Praze dne 14.2. Reiman
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Reiman
_profil_top.jpg)
