Vážím si novinářů, kteří hovoří a vždy hovořili přímým a jasným jazykem, a to za jakéhokoliv režimu  i za cenu osobní oběti. Třeba pan Ivan Hoffman. Bylo více takových, ale jejich řady řídnou časem. Vzpomeňme třeba na pány Pavla Tigrida, Ferdinanda Peroutku, ale také Vladimíra Škutinu. Svou novinářskou důsledností a neústupností dráždili režim téměř k nepříčetnosti. Jsem alespoň vzdáleným pamětníkem a dobu po ukončení 2. světové války mám v paměti očima dítěte, stejně jako rok 1948. Nemám tedy ani morální právo uzavírat soudy o této době, protože musím vycházet z paměti rodičů a reakce na jejich chování. Dnes vzpomínáme výročí popravy paní doktorky Horákové.

Dovolte mou vzpomínku k tomuto datu. Až po létech jsem našel čekatelské průkazy strany národních socialistů obou rodičů a v konsekvencích s jejich názory také reakce na politické procesy v padesátých letech. Vydrželi sedět hodiny u rádia a poslouchat výpovědi obžalovaných se zděšeným výrazem ve tváři a se slovy, jak je možné že tito lidé tak o sobě mohou mluvit. Přece to není možné. Možné to bylo v době, kdy strana hledala po válce své nepřátele vycházejíc z hesla“kdo není s námi, je proti nám“. Bylo obětováno mnoho lidí a tisíce jich byly poznamenány po celý zbytek života. Byli k přiznání donuceni.

V sedmdesátých letech jsem dokumentoval případ dvou sester, v té době již stařenek, které si odbyly v kriminále témeř deset let jen proto, že se k nim jako k švadlenkám po přímluvě známých nastěhoval provokatér, který podmínil svůj odchod z bytu tím, že pro něj na hlavním nádraží vyzvednou na toaletách balíček.

Ani jej nestačily najít a byly odvedeny STB. Domů se vrátily až po deseti letech z vězení. Účel světil prostředky a vůle strany byla nesmlouvavá. Můžeme vzpomenout také na oběti, kdy tento režim popravoval i svoje členy. Což osud Slánského, Šlinga, Klementise a dalších je v něčem odlišný? Byly to však všechno jen oběti?  Snažíme se hodnotit historii, ale nedokážeme být objektivní. Stále máme potřebu někomu pochlebovat  a tvářit se tak, že co bylo, byl krutý totalitní systém, mučení obyvatel a proti němu stáli jen ti „spravedliví“, které je teď nejvíc slyšet. Oběti německých koncentračních táborů léta odmítaly o svém věznění mluvit. Můj tchán, právník byl vězněn v Terezíně a v padesátých letech jej komunisté zavřeli jako špiona na doživotí. Vrátil se téměř po třinácti letech s podlomeným zdravím. V roce 1968 musel v srpnu i se svojí ženou, také bývalou vězenkyní jako člen vedení K 231 odejít z vlasti z obavy před případným novým vězněním. Zemřel v cizině. Nebyla to vlastně také poprava žít bez vlasti? Nikdy však o svém věznění nemluvil. V tom bylo jeho hrdinství.  

Již více, než dvacet let žijeme v nové realitě. Neříkám, že v demokratické. K tomu máme díky vlastnímu morálnímu deficitu ještě stále daleko. Zvonili jsme klíči a teď už jenom drobnými v kapsách. Nějak nám z té krásné myšlenky o svobodě zbyly jen oči pro pláč. Pravda, někdo si pomohl, někdo nabral správný vítr a využil doby či včas převlékl kabát a dnes horlí jen pro tento systém věcí. Ona totiž současná historická paměť je skládána ze střípků toho, co jednotlivé režimy umožnily studovat, nebo sofistikovanými metodami vymývání mozků, vykonstruovanými v té či oné době imputovat do mysli mladé generace.

Dnes je tedy tendenční vynášet skutky bývalých politických vězňů a stavět jejich hrdinství do protikladu proti zlovůli komunistů a jejich přisluhovačů. Jenže uznejme, nechlubila se v průběhu uplynulých let řada těchto bývalých muklů svými činy, kterými škodili tomu bývalému režimu? Nesnižuuje to poněkud jejich hrdinství? Vždyť za každého režimu následuje za proviněním trest. V očích tehdejších soudců to byli vlastizrádci, útěkáři, keťasové a kdovíco ještě. Dnes jsou tedy hrdiny. Kdoví co bude za dvacet let a jak se na ně budou dívat budoucí generace. Nepokračujeme tedy v jakémsi zběsilém kolotoči bez konce? Komunisti sebrali, demokrati vrátili, ale jen některým. Prožívame tedy léta absolutní spravedlnosti? Restituce církvím byly uzákoněny a podepsány. Přitom řada soukromých zemědělců dodnes nedostala svou půdu ani náhradu za majetek, který jim bývalý režim při kolektivizaci zabavil. Jsme tedy opravdu těmi Spravedlivými, nebo stále jen uplatňujeme důrazy na to co nás zajímá?

Dobře jsme se naučili soudit. Otevřel jsem dnes stránky deníku Metro a v něm jsem se dočetl ve sloupku pana šéfredaktora cosi o nejkrutějším paradoxu našich dějin, že v den smrti Milady Horákové nám o morálce, mravní čistotě a ohrožení demokracie mluví komunisté. A proč ne právě v době, kdy jsou příslušníci pravicových stran obviňováni z korupce, nemravnosti a dalších činů které jsou v rozporu s lidskou morálkou. Copak jsou to právě oni, kteří jsou opatřeni pro další generace ¨Kainovým znamením“? Oč lepší jsou mluvčí tohoto režimu, kteří v životě nic neriskovali a jsou dnes soudci z leknutí?  Myslím, že by v reakci na pisatele sloupku, bylo zajímavé sledovat jak vyvážené je zpravodajství veřejnoprávní televize, která tluče po hubě vše, co nemá namodralou barvu jednáním svých komentátorů? Také pan šéfredaktor se pozastavil nad jednáním europoslance Ransdorfa, který se ohnal po dotěrném novináři v Bruselu a jaksi zapomněl na fackovací scénu pana Kalouska s dodatečnou obhajobou. Ten mladík má možná skvrnu na duši dodnes a třeba by  v příhodné době projevil svou nelibost i jinak.

Nemluvím o pravdě a spravedlnosti, ale povězte mi, kde je dnes objektivita těch, kteří nám profesionálně naplňují duši nejistotou, vztekem či smutkem a někdy i nenávistí. Je i to projev novinářské etiky, nebo snaha zavděčit se chlebodárcům?Není úkolem novinářů uklidňovat a ne jen jitřit? Snažme se tedy více naslouchat a méně exhibovat jen pro radost těch, kterým na mínění většiny národa stejně nezáleží. O kom mluvím, to si nechte projít hlavou. Za svá slova se mohu omluvit, ale můj názor to nezmění.

Josef Reiman