Zdá se ale, že k takové paralelní kulminaci u nás dochází díky tomu, že se na rozhodující místa ve státním zastupitelství dostává nová generace, viz Bradáčová, Zeman nebo Mečl a zřejmě někde i v justici, viz Cepl. ml., Šott, paní Elsnicová či soudce Mana a i u policie. Tato generace nemá již nic společného nejen s komunistickou érou, ale ani s postkomunistickou periodou a má navíc často zkušenost ze zahraničí a ráda by si zachovala osobní integritu, v níž kromě vzdělání a péče o zdraví své a celé rodiny, vidí nejvyšší lidské hodnoty.

Zároveň společnost, která po roce 1989 byla ochotná v euforii z nastávajících změn se přizpůsobit ledasjakým novinkám za cenu zvyšování životní úrovně, byla jako v celé Evropě postižena v roce 2008 krizí. Současně dostala a denně dostává řady konkrétních informací o tom, jak politici, kteří lidem ordinují každý měsíc nová a nová úsporná opatření, bezostyšně odvádějí státní peníze do stranických kas, vlastních kapes či na různé spřízněné firmy často sídlící v zahraničí nebo si je odnáší v krabici od vína domů, viz kauzy Rath, letadla Casa, Dopravní podnik hlavního města Prahy, Obecní dům, pan Řebíček atd.

Teď jde o to, řečeno s velkou mírou nadsázky, jestli dopadneme jako v XVIII. století, které bývá označováno v dějinách Evropy za epochu absolutismu, uzavírajícího s osvícenstvím pod tlakem celé řady okolností manželství z rozumu, a proto se této epoše někdy říká osvícený absolutismus. Ale už v této době nelze říci o všech monarchiích, že byly absolutistické: v Aglii bylo možné se proti rozsudku krále odvolat k soudu již od Magny Charty v roce 1215 a po tzv. Slavné revoluci v roce 1688 už panovník Filip Oranžský nevládl lidem, ale vládl s lidem: jeho pravomoci byly omezeny parlamentem. Většina panovníků, včetně těch našich, ale ignorovala dělbu moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.