V ten moment mně došlo, že to bylo v mém století, neboť na tyto pořady jsem chodil a v roce 1958 maturoval. Strávil jsem v tom století většinu života. 

A najednou to mé století je minulé, dokonce minulejší než dědovo vyprávění o první světové válce, která za mého mládí byla mnohem méně minulá než rok 1958 dnes, ač se mi ta válka zdála neskonale vzdálenější, tedy minulejší.

Pondělky s tetou, Člověk z půdy a Zuzana je sama doma, tedy první pořady divadla Semafor jsou mi naopak mnohem bližší a přítomnější, ač jsou ve skutečnosti už velice minulé.

Zato mému synovi Ondřejovi musí připadat mé vyprávění o roce 1958 jako mně vyprávění o Piávě a Semafor je pro něj místo, kde si s malým Kubou Suchým hráli na jevišti tak dlouho, až s dětským kočárkem, v němž se schoval, někdo vjel na jeviště a on už nestačil utéct a musel v něm zůstat schovaný celý jeden výstup. Dodnes na to vzpomíná jako na něco, co se stalo včera, ač mu je přes čtyřicet let a je to příběh rovněž z minulého století, které pro něj ale začalo až koncem sedmdesátých let.