Mám chuť v tázání pokračovat a zeptat se: Jaké bylo moje dětství? A tady je odpověď: Moje dětství bylo jarní! Kam moje paměť dohlédne, těšíval jsem se vždycky na jaro, protože v té době jsme opouštěli s babičkou Prahu a stěhovali jsme se do Luk pod Medníkem.

Nejdříve nesměle, jen na víkendy, abychom si nový rok ozkoušeli, ošahali, očichali, abychom věděli, do čeho jdeme. Později jsme tam jezdili na půl týdne a od první dubnové bouřky jsme tam už bývali minimálně až do švestek či do povidel, kdy po obloze táhly trojúhelníky divokých husí.

Od té doby si pamatuji, že jaro voní hlínou, která se otevírá a vlhne jako roztoužená žena. Na zimu se půda schoulí, aby jí nebyla moc zima. Zjara se začne drolit, ráda pije, nasává a bobtná. Jsou z ní cítit zetlelé stopy minulého léta a nová chuť se rozdávat.