V této souvislosti dokonce někteří zahraniční analytici hovoří o degeneraci našich politických stran, jež se brzy po listopadu 1989 zmocnily demokratického procesu, aby nový systém mohly zneužívat ve svůj prospěch. Proto se z partajních funkcionářů stali, podle The Economist, arogantní a zkorumpovaní lidé.

Kořeny jsou ale hlubší: padesát let jsme žili ve dvou totalitách, hnědé a rudé, v národním socialismu a internacionálním socialismu, které nás odnaučily základnímu principu demokracie, jakým je dělba moci. Státní správa si proto zvykla na pohodlný systém vládnutí z jednoho centra, které se těžko kontroluje, a proto velké strany spolu zase brzy celkem snadno začaly rozhodovat a správu věcí veřejných proměnily ve vzájemně výhodný systém, který vytvořil ideální prostředí pro korupci. A bývalí komunističtí funkcionáři, bývalí ředitelé velkých podniků a bývalí veksláci do tohoto prostředí velmi rychle vnesli staré praktiky, v kterých vyrostli, a část nových politických elit se jim rychle přizpůsobila: nebyla schopná jim klást odpor. A když se těmto praktikám někdo postavil, jako na samém počátku Petr Pithart jako předseda české vlády, policie a justice zvyklá na tyto metody případ tak dlouho vyšetřovala, až ho zahrála do ztracena. Byť dobře zdokumentovaný pokus o uplacení Petra Pitharta, který mohl sehrát klíčovou roli v nastolení nových poměrů, byl naopak signálem pro všechny lovecké družiny, že mohou pokračovat ve starých praktikách. Podobně zafungovala privatizace: fondy znehodnotily kupóny a jejich majitelé se stali prvními miliardáři. Zvítězilo to, čemu říká polský sociolog Adam Podgórecki špinavá sounáležitost, tedy soudržnost těch, kteří na sebe něco vědí.