Je vrtkavý, každý rok jiný, člověk neví, jak se má do něj ráno obléci, ničím si u něj nemůže být jistý, je jak rozmazlená fiflena. Někdy připomíná spíš březen či duben, probudí i včely a jindy leden.

Latinsky je únor februarius. Februs znamená očistný. Očista se prováděla ve starém Římě řemínky z kůže obětovaného kozla o Luperkáliích, tedy o předjarní slavnosti na počest fauna Luperka, ochránce stád před vlky.

Tato slavnost byla spojená s magickým šleháním žen a dívek, z kterého se pak vyvinul náš velikonoční pomlázkový obyčej. Jak je vidět, nevyhraněnost února je patrná i z jeho latinského jména. Očista se provádí až o Velikonocích, tedy na přelomu března a dubna.

České jméno únor se odvozuje od slova nořit, neboť v tomto měsíci se led noří, láme a puká. Někdy tomu tak skutečně je. Ale zase jenom tu a tam.

Nejpříjemnější na únoru by mohl být skřivánčí zpěv. Velká část únorových pranostik je právě o něm:
Když skřivánek v únoru zpívá, brzy se pod nosem slívá. V únoru když skřivan zpívá, velká zima potom bývá. Skřivánek-li v únoru zpívat počne, v dubnu jistě umlkne. Na Hromnice - skřivánek přes hranice. Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout. Jak dlouho skřivánek před Hromnicemi vrzá, tak dlouho po nich zmrzá.