Tehdy prokázal před širokou veřejností totální absenci jakékoliv empatie a stal se symbolem totalitního režimu, když řekl: "V žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo.“  

Nato ho stávkující dělníci přerušili skandováním: „Nejsme děti.“ Štěpán pak musel projev předčasně ukončit. Později se ukázalo, že byl odpovědný i za potlačování protirežimních demonstrací vodními děly a granáty se slzným plynem, které probíhaly od léta 1988. Proto koncem listopadu roku 1989 a začátkem prosince rezignoval na všechny funkce i poslanecký mandát a byl odsouzen původně ke čtyřem letům, trest mu byl ale zkrácen na dva a půl roku odnětí svobody, které si skoro celé jako jeden z mála předlistopadových politiků skutečně odseděl ve věznici na Borech u Plzně.  

Po té, co se dostal v roce 1993 na svobodu, založil nejprve Lidovou unii a v roce 1995 ultralevicovou Stranu československých komunistů, jejímž byl generálním tajemníkem. Pracoval jako lobbista a figuroval ve firmách Multys, Forester Group a SMS Bohemia.  

Miroslav Štěpán se narodil 5. srpna 1945 v Lounech, po střední škole absolvoval Vysokou školu zemědělskou a pracoval ve Výzkumném ústavu zemědelské techniky, kde si udělal kandidaturu věd. Do politiky přešel hned po okupaci v roce 1969, kdy komunitická strana neměla skoro žádné mladé kádry.  

Kariéru začal v Socialistickém svazu mládeže stejně jako třeba zakladatel SPOZ Miroslav Šlouf, lobbista ČEZ Vladimír Johanes a řada dalších. Od roku 1977 se stal prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, organizace, která se během let stala zahraničněpolitickým nástrojem Kremlu a rozvědných služeb. Štěpán si tam vybudoval vlivné mezinárodní přátelské styky se zahraničními studenty či hosty, jakými byli například někdejší švédský premiér Olof Palme, nebo palestinský vůdce Jásir Arafat, či významný britský labouristický politik Roy Jenkins, později ministr britské vlády a prezident Evropské komise.

Když se v Rusku dostal k moci Michail Gorbačov, Rusové zoufale hledali v Praze někoho, kdo by se postavil do čela reformní strategie a vsadili na něho. Miroslav Štěpán měl velké možnosti, ale k reformátorům se z opatrnosti nepřipojil a později označil Gorbačova za zločince, viz Ostravský večerník 1999. Přes své vzdělání nedokázal nikdy reflektovat to, so se u nás léta dělo a za co měla odpovědnost KSČ.  

V knižním rozhovoru Můj život v sametu z roku 2013 s Petrem Holcem z Reflexu zaznamenává několik případů, kdy se mu naskytly možnosti podílet se na nějaké mírné reformě, ale on ani ty nevyužil, neměl evidentně dost odvahy: místo ikony reformy se stal ikonou totality. Jako starý dogmatik se choval do poslední chvíle, tedy i v době, kdy Západ veřejně hovořil o tom, že Havel by měl být prezidentem.   

Když 18. prosince 1988 uděloval pražskému Divadlu na Zábradlí, původně domovskému divadlu Václava Havla, vyznamenání za výstavbu, všiml si, že v publiku sedí i disidenti, včetně Václava Havla. Ředitel divadla Vladimír Vodička Štěpánovi navrhl, aby se v jeho pracovně s Havlem sešel, ale Štěpán to odmítl. Možná i díky tomu nakonec skončil ve stejné cele na Borech, kde kdysi byl vězněn Václav Havel.