Ministru spravedlnosti nevadí, že soud „vyřešil“ podání soudkyně, která se domáhala, aby jí byl zvýšený plat podle předpisů, které platily pro státní úředníky. Rozhodnutím Nejvyššího soudu si přilepšili samotní soudci, čili jejich rozhodnutí lze označit za podjaté.

Soudci zapomínají, že mají jedinou povinnost: rozhodovat spravedlivě. Spravedlivě rozhodovat se soudci naučili už v antickém Římě. Není to moc složitéh. Máme-li spor dvou subjektů, musí být rozhodnutí soudce pravdivé k oběma stranám sporu. V naprosté většině sporů může mít pouze jedna strana sporu pravdu.

Když výrok soudu dává žalující straně za pravdu, přisuzuje jí nějakou hmotnou věc nebo právo. Jestliže soud jedné straně něco přisoudí, pak to druhé straně sporu odebírá. Když žalující strana není v právu, soud žalobu zamítá a náklady řízení musí nést žalobce.

Jde-li o porovnání dvou práv, na sobě nezávislých (právo matky na porod doma a povinnost přivolaného lékaře chránit zdraví dítěte) soudce rozhoduje podle svého svědomí (právního názoru).

Spor mezí více subjekty lze metodou vyloučením třetího zjednodušit na spor pouze dvou subjektů. Jednotlivé subjekty lze přiřadit buď na stranu žalobce, nebo žalovaného. Když soudce rozhodne o příčině a následku sporu, výrok soudce je už prakticky definovaný. Jedna strana má pravdu (je v právu) a druhá strana pravdu nemá.