Listina práv a svobod byla přijatá po druhé světové válce. Opětovně je zmiňovaná i v naší současné Ústavě. Článek první praví: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné".

Na základě tohoto článku se žádný soudce nesmí zabývat tím, jakého původu, vzdělání či rasy je osoba, která se na soud obrací.

Náš Ústavní soud ignoruje Ústavu i Listinu práv. Když zjistí, že rozhodnutí obecného soudu je nespravedlivé, je jeho povinností odstranit všechny právní normy a postupy, které nespravedlnost způsobily. Každý soudce může konkrétní spor řešit pouze jednou. Nelze nestranně a nezávisle dát za pravdu žalobě i žalované straně.

Po druhé světové válce se justiční soustava přizpůsobila totalitnímu řízení státu. Státní úředníci (členové STB) měli pravomoc jako v Hitlerovském Německu. Odsoudili statečnou právničku Horákovou. Žádný soudce nebyl dosud za tento zločin potrestán. „Občané s právnickým vzděláním“ se usadili v zákonodárném sboru, a nechalit vložit do právních předpisů pravidla, která jim přinášejí bezstarostný život. Vysoké školy právnického směru neustále vychovávají občany, kterým jsou pravda a spravedlnost cizí slova. To je smutné zrcadlo pro naši inteligenci.