Soudce rozhoduje podle Zákona (nikoliv jen podle nařízení, která jsou uvedena ve Sbírce zákonů) a podle svého svědomí, čili podle soudcovské cti. Soudce se vždy obrací k subjektu, která se na soud obrátila. Tím je občan, instituce, nebo stát. Stát se na soud musí obrátit v případě, kdy občana obviňuje z trestného činu. Soudce má pouze dvě možnosti, jak rozhodnout. Buď obvinění, které podává státní zástupce, přijme (dává žalobě za pravdu), nebo odmítne. Jestliže soudce žalobu odmítne, nemusí své rozhodnutí zdůvodňovat, protože nevina je předpokládaná vždy. (Platí presumpce neviny.) Jestliže soudce žalobu přijme, činí své základní rozhodnutí „žalobě se dává za pravdu a došlo k trestnému činu “. Vyslovuje svoji rozhodující domněnku, že žalovaná strana se dopustila činu, který je v rozporu se zákonem.