Dvojí soudnictví (obecné a správní) musí mít dokonalá pravidla. Soudci jsou nejdůležitější složkou státu. V první řadě musí dodržovat morální bezúhonnost. Soudkyně, která se po jiném soudu dožadovala upravit svůj plat, mezi soudce obecného nepatří. Někteří čestní soudci tenkrát odmítli "vysouzené" doplatky. Pouze nejvyšší moc výkonná může upravovat platy soudcům.

V bývalé NDR byli soudci z totality nahrazení soudci z jiných částí Německa. U nás k takové výměně nemohlo dojít, proto máme stále místo právního státu právnický absurdistán.

Zákon nemusí být v písemné formě, jak je zřetelně vidět v justici Velké Británie. I král či královna se tomuto jejich zákonu podrobuje. Soudci Ústavního soudu si vytvořili zvláštní předpisy, ve kterých neuznávají rovnost občanů před zákonem. Neuznávají, že soudce může o každém případu rozhodovat pouze jedenkrát.

Když soudce Ústavního soudu nalezne nespravedlivý rozsudek, je jeho povinností odstranit z právních předpisů a postupů všechny, které nespravedlnost způsobily, a vrátit řešení sporu soudci, který nespravedlivý rozsudek vynesl. Tím je zabráněno tomu, aby se ze soudních procesů stala fraška připomínající hru ping-pong. Předseda ÚS by měl rezignovat.

Soudce může o konkrétním případu rozhodovat pouze jednou. Jestliže případ rozhoduje porota, pak musí být její rozhodnutí jednomyslné, aby byla žaloba v právu (pravda přiznaná žalobci).