Každé rozhodnutí soudce musí být ve tvaru příčina – důsledek. V matematice se tomu říká implikace. Rozhodnutí soudce musí být obsahově identické ve vztahu jak k žalující straně, tak k žalované straně. Musí být identické jak na Vsetíně, tak v Karlových Varech. Čili musí platit také obrácená implikace. V matematice se takovému výroku říká ekvivalence. Za Rakouska byla tato skutečnost předepsaná v soudním řádu takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. Zákony matematiky si může každý soudce (pokud ho to nenaučili při studiu) ozřejmit na netu http://www.matematika.cz/pravdivost-formuli. Výrok „Smlouva je platná, protože žalující neprojevil naléhavý právní zájem“ nesmí vynést žádný soudce, protože není splněna implikace (příčinná souvislost).

Soudci ignorují literu Ústavy. Ústava každému soudci nařizuje, že nesmí ohrožovat nezávislé rozhodnutí své, ani jiného soudce. Přikazuje mu, že nesmí rozhodovat podjatě. Důsledkem má být osobní zodpovědnost každého soudce za svá rozhodnutí. Soudci ale postupují podle zavedených praktik z totalitního systému. Odvolací soudy ve velké většině nesoudí meritum věci, ale vrací soudní spisy zpět soudci I. stupně. K takovému kroku nemají právo, protože rozhodnutí  soudce nesmí nikdo (ani soudce nadřazeného soudu) ohrožovat. Odvolací soudy se zbavují osobní zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Navíc rozhodují ve tříčlenných senátech a jejich rozhodnutí nemusí být jednomyslné. (Pouze jednomyslné rozhodnutí může být pravdivé.)