Umožnili si to tím, když zachovali soudní postupy stejné, jako v dobách totality. Ústava přijatá v roce 1990 dávala předpoklady k tomu, aby se náš stát stal státem, ve kterém nejenom vůle lidu, ale také vědecké poznání bude respektované.

Připomenu jeden paragraf Ústavy z první republiky: (§ 119) Veřejné vyučování budiž zařízeno tak, aby neodporovalo výsledkům vědeckého bádání. Mám silné pochybnosti o tom, že veřejné vysokoškolské vyučování na právnických fakultách se nyní děje v souladu se zněním zákonů matematiky.

Totalitní systém nepotřeboval zákony, které by respektovaly pravdivé (spravedlivé) výroky soudů. V roce 1950 odstranil z předpisů paragraf, který byl základem římského práva. Římské právo respektovalo skutečnost, že soudce musí vynášet pravdivé výroky. V každém civilním sporu může být v právu (mít pravdu) pouze jedna strana. Soudce vždy definuje rozhodnutí vůči tomu, kdo se na soud obrátil. Soudce musí rozhodnout, zda osoba, která žaluje, je v právu. Pro osobu, která je žalovaná, platí opačné rozhodnutí. To je základní empirický princip římského práva. Pravda je základem spravedlivého rozhodování v normálních státech. V naší soudcokracii tomu tak není.