1. Soudci nedodržují soudcovský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Z toho jednoznačně plyne, že se soudce může ke každému sporu vyjádřit pouze jednou. Jestliže jednou vysloví své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit, protože by ho změnil na pokyn, či žádost někoho třetího. Rozhodl by závisle a tím porušuje slib.

2. Soudci neuznávají důkaz opakem. Spravedlivé rozhodnutí je takové, které je pravdivé k oběma stranám sporu. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Pravidlo platí od antiky.

3. Ústava vůbec nepřipouští, že by se soudce mohl dopustit trestného činu. Chybné rozhodnutí soudce v prvním stupni, opraví nebo změní soudce ve druhém stupni (odvolacím soudem).

4. Žádný soud nemá právo nařizovat jinému soudu. Ústava (článek 82): „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Ani soud vyššího stupně nesmí nic nařizovat soudu nižšího stupně.

5. Právní předpisy a soudci špatně vykládají termín „Zákonný soudce“. Totalitní systém vložil do předpisů, že zákonný soudce se určuje podle místa bydliště žalované strany. Podle závažnosti kauzy se mohli připojit „soudci z lidu“. Správný výklad zákonného soudce plyne z Ústavy ČSR z roku 1920. (§ 94) Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci. Soudce, který odsoudil pachatele, stává se jeho zákonným soudcem. V případě, že se pachatel opět dopustí nepravosti, musí ho opět soudit stejný soudce, protože může vzít na vědomí předcházející stav.