Modus operandi je vždy podobný. Nějaký šikovný straník zajistí od zlojedů financování strany nebo jinou úlitbu, ideálně z eráru a když to praskne, ustanoví stejná strana parlamentní komisi, vybere se nejvhodnější vyšetřovatel, který dostane za úkol znevěrohodnit dosavadní důvody sestavení komise, nalezení jiných potenciálních viníků a prohlášení, že na nic z toho, na co jsme přišli, nemáme důkazy. K dovršení absurdity pak komise vyzve ministra vnitra, aby zvážil personální změny u těch, kdo na evidentní úniky upozornili.

Tentokráte je ale mimořádně alarmující to, že nešlo primárně o peníze, ale o čistou moc. Ačkoli je to legitimní snaha každé politické strany, k jejímu nabytí nedochází skrze volby, ale skrze znásilnění kontrolních mechanismů státu. Prokázání pravých důvodů reorganizace by znamenalo definitivní rozpad vládnoucí strany a tvrdé tresty pro dosazené policejní elity. A tak se muselo sáhnout mezi ty nejlepší kádry...