V  krátkém a ve spěchu sepsaném článku z minulého týdne jsem se pokusil v reakci na tuto situaci upozornit na zdravotní rizika, spojená s přílivem „plaváčků“ do Evropy. Reakce čtenářů z řad přátel a známých v následných soukromých debatách, kterými to pokračovalo, byly různé. Ale nejvíce mne zaujal ná­zor, že jde jenom o shakespearovskou půjčku za oplátku, tedy něco jako "oko za oko, zub za zub". Že nějak běloši pozapomněli na to, kolik a jaké fatální choroby zavlekli do Afriky, ale zejména do Ameriky, kde evropské choroby zdecimovaly celé kmeny Indiánů. A najednou ohromný strach...?

Jelikož se podobný názor poměrně často objevuje i v diskusích na internetu, bude záhodno dané téma rozvést. Je totiž třeba si uvědomit, že žijeme v 21. století, ve kterém nej­větší zdra­votní rizika představují smrtelná onemocnění přenesená původně ze zvířat na člověka, která Evro­pané ani v nejmenším do Afriky nezavlekli. Tedy kolonizace Afriky či osidlování Ameriky jsou pro současný stav irelevantní. Aby však nedošlo k omylu: v případě dnešního, pro někoho možná kontroverzního pojednání o afrických imigrantech a s nimi spojeném riziku pro Evropany, nepůjde o nějaký „ohromný strach“, či o „propukající hysterii“. Půjde jen o základní fakta a z nich vy­plývající potřebná opatření. Ostatně, všichni známe staré české přísloví „pozdě bycha honiti“.

Pokud začneme tím nejmenším zdravotním rizikem, pak je třeba si otevřeně přiznat, že se v našich sdělova­cích prostřed­cích dosud nemluví o bakteriálních chorobách z Afriky a zemí Blízkého či Středního vý­chodu, kdy se situ­ace často komplikuje tím, že cesta přenosu není dosud plně objas­něna. Základním preventivním opatře­ním je dodržování osobní hy­gieny a hygieny v kolektivech. Přitom však ve spontánně vznikajících tábořištích imigrantů už je­nom nedostatek hygienických za­řízení svým způsobem připomíná situaci v zemích subsaharské Afriky, kde třeba v takové Nigérii, jak uvádějí Lékaři bez hranic, záchod nezná nebo nepoužívá 39 miliónů lidí. Na komunální úrovni je pak nejúčinnějším preventivním opatřením izo­lace a včasná léčba, kterou v tábořištích imigrantů také ne­najdete (viz zprávy z Francie o uprchlických táborech s epidemiemi svrabu, likvidovaných buldozery). Přitom k pře­nosu nákazy kontaktem s na­ka­ženými lidmi dochází i v případě daleko zá­važnějších nemocí, ja­kými jsou kupříkladu meningi­tidy. Ovšem za bakteriální one­mocnění s nej­větší úmrtností v Africe a zemích Blízkého či Střed­ního vý­chodu je označována tu­berkulóza (TBC), na kterou ročně ve světě umírají téměř 2 miliony lidí. Nejčastější je nám všem známá plicní forma onemocnění, která je i nej­více nakaž­livá, onemoc­nění však zasahuje i játra, kostní dřeň, slezinu, nadledviny, do­konce i mozkové pleny.

Největší obavy, vzhledem k nedávno vyhasínajícímu ohnisku epidemie v Africe, však stále vzbu­zuje ebola. Přičemž někteří aktivisté z řad neziskových organizací nás přesvědčují, že virus eboly se do Evropy s migranty nedostane. Jenže virus eboly se na evropskou půdu s migranty dostat může. Vždyť nakonec první evropská oběť eboly, španělský kněz Miguel Pajares, si přivezl nákazu z africké misie. O jeho onemocnění se naštěstí vědělo a byl ihned izolo­ván, aby se předešlo šíření viru. Ovšem jiná situace nastává u dnes po moři připlouvajícího imigranta. Dokud se u něho nepro­jeví první příznaky, nikdo na něm nepozná, že se doma v Africe nakazil ebolou, natož aby se po­znalo, kterým kmenem (dosud se podařilo identifikovat a popsat pět různých kmenů viru ebola, které jsou pojmenovány podle místa jejich nálezu). Neurčité příznaky této nemoci pak mohou způ­sobit, že je nezkušeným zdravotníkem pacientovi diagnostikován tyfus, nebo jiné méně závažné onemocnění, pročež je nakažený člověk zařazen na běžné lůžko. Přitom nemoc je tak vysoce in­fekční, že je ohrožen i život lékařů, kteří se v blízkosti nakaženého člověka pohybují.