V krátkém a ve spěchu sepsaném článku z minulého týdne jsem se pokusil v reakci na tuto situaci upozornit na zdravotní rizika, spojená s přílivem „plaváčků“ do Evropy. Reakce čtenářů z řad přátel a známých v následných soukromých debatách, kterými to pokračovalo, byly různé. Ale nejvíce mne zaujal názor, že jde jenom o shakespearovskou půjčku za oplátku, tedy něco jako "oko za oko, zub za zub". Že nějak běloši pozapomněli na to, kolik a jaké fatální choroby zavlekli do Afriky, ale zejména do Ameriky, kde evropské choroby zdecimovaly celé kmeny Indiánů. A najednou ohromný strach...?
Jelikož se podobný názor poměrně často objevuje i v diskusích na internetu, bude záhodno dané téma rozvést. Je totiž třeba si uvědomit, že žijeme v 21. století, ve kterém největší zdravotní rizika představují smrtelná onemocnění přenesená původně ze zvířat na člověka, která Evropané ani v nejmenším do Afriky nezavlekli. Tedy kolonizace Afriky či osidlování Ameriky jsou pro současný stav irelevantní. Aby však nedošlo k omylu: v případě dnešního, pro někoho možná kontroverzního pojednání o afrických imigrantech a s nimi spojeném riziku pro Evropany, nepůjde o nějaký „ohromný strach“, či o „propukající hysterii“. Půjde jen o základní fakta a z nich vyplývající potřebná opatření. Ostatně, všichni známe staré české přísloví „pozdě bycha honiti“.
Pokud začneme tím nejmenším zdravotním rizikem, pak je třeba si otevřeně přiznat, že se v našich sdělovacích prostředcích dosud nemluví o bakteriálních chorobách z Afriky a zemí Blízkého či Středního východu, kdy se situace často komplikuje tím, že cesta přenosu není dosud plně objasněna. Základním preventivním opatřením je dodržování osobní hygieny a hygieny v kolektivech. Přitom však ve spontánně vznikajících tábořištích imigrantů už jenom nedostatek hygienických zařízení svým způsobem připomíná situaci v zemích subsaharské Afriky, kde třeba v takové Nigérii, jak uvádějí Lékaři bez hranic, záchod nezná nebo nepoužívá 39 miliónů lidí. Na komunální úrovni je pak nejúčinnějším preventivním opatřením izolace a včasná léčba, kterou v tábořištích imigrantů také nenajdete (viz zprávy z Francie o uprchlických táborech s epidemiemi svrabu, likvidovaných buldozery). Přitom k přenosu nákazy kontaktem s nakaženými lidmi dochází i v případě daleko závažnějších nemocí, jakými jsou kupříkladu meningitidy. Ovšem za bakteriální onemocnění s největší úmrtností v Africe a zemích Blízkého či Středního východu je označována tuberkulóza (TBC), na kterou ročně ve světě umírají téměř 2 miliony lidí. Nejčastější je nám všem známá plicní forma onemocnění, která je i nejvíce nakažlivá, onemocnění však zasahuje i játra, kostní dřeň, slezinu, nadledviny, dokonce i mozkové pleny.
Největší obavy, vzhledem k nedávno vyhasínajícímu ohnisku epidemie v Africe, však stále vzbuzuje ebola. Přičemž někteří aktivisté z řad neziskových organizací nás přesvědčují, že virus eboly se do Evropy s migranty nedostane. Jenže virus eboly se na evropskou půdu s migranty dostat může. Vždyť nakonec první evropská oběť eboly, španělský kněz Miguel Pajares, si přivezl nákazu z africké misie. O jeho onemocnění se naštěstí vědělo a byl ihned izolován, aby se předešlo šíření viru. Ovšem jiná situace nastává u dnes po moři připlouvajícího imigranta. Dokud se u něho neprojeví první příznaky, nikdo na něm nepozná, že se doma v Africe nakazil ebolou, natož aby se poznalo, kterým kmenem (dosud se podařilo identifikovat a popsat pět různých kmenů viru ebola, které jsou pojmenovány podle místa jejich nálezu). Neurčité příznaky této nemoci pak mohou způsobit, že je nezkušeným zdravotníkem pacientovi diagnostikován tyfus, nebo jiné méně závažné onemocnění, pročež je nakažený člověk zařazen na běžné lůžko. Přitom nemoc je tak vysoce infekční, že je ohrožen i život lékařů, kteří se v blízkosti nakaženého člověka pohybují.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV