Mnoho našich spoluobčanů však mívá zkreslené představy o tom, co se pod tímto pojmem, který začal být v Evropě používán prak­ticky až na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí a s tvorbou moderních národních států, vlastně rozumí. Přičemž i řada novinářů zde uplatňuje jednoduchý pohled a černobílé myšlení. Popravdě řečeno, zkušenosti s vymezením to­hoto pojmu jsou natolik různé, že na­konec vždy vycházejí ze subjektivního pohledu, tedy pojem „národ“ bývá definován přímo vlastními příslušníky národa. Ovšem pro jeho celkové, objektivní vymezení, nelze zapomínat na pojem charakterizující vnější faktory. U evropského typu národa pak zpravidla platí, že za prioritní faktory se považuje společný jazyk, společná kultura a společný his­torický vývoj v určitém časo­vém období.

Jinak řečeno, ve skutečnosti je „národní příslušnost“ formována vždy působením faktorů jazyko­vých a geografických, ale i politických, ekonomických a náboženských. Přičemž „národnost“ toho kterého člověka je standardně posuzována především podle jeho jazyka a jeho státní příslušnosti. Pokud se tedy máme shodnout na nějaké obecně platné definici, pak příslušníky našeho národa pojí především společná kultura, společný jazyk a společné historické osudy. Díky smíšeným manželstvím a asimilovaným přistěhovalcům pak český národ jako takový nemá žádné jed­notné fyziologické znaky, jako je barva pleti, nebo barva a tvar vlasů. A pokud chceme být objektivní, pak za „český národ“ nemůžeme považovat hypotetické potomky slovanských kmenů, kdysi dávno usazených v naší kotlině. I když podle oblíbených legend mělo doputovat několik slovanských kmenů do opuštěné země jim zaslíbené, neodpovídá takováto představa vůbec skutečnosti. Neboť v době jejich příchodu žili v Čechách a na Moravě ještě příslušníci germánských kmenů. Nakonec i sama líbivá pověst o praotci Čechovi, který údajně dovedl kmen Čechů k hoře Říp, aby se odtud rozhlédl po liduprázdné krajině „oplývající mlékem a strdím“, není než zkazkou. Naproti tomu v 16. století Daniel Adam z Veleslavína nám říká, podobně jako několik římských zeměpisců, že mezi první obyvatele české kotliny patřili keltští Bójové, kteří dali tomuto území jméno Bohemia.

Trochu jinak je to nakonec i s legendami opředeným středověkým zakládáním českého státu. Je pravda, že finan­cování mohutné armády našeho krále Boleslava I., a potažmo i samotné základy českého státu, stály na vzkvétajícím obchodu. Především však stály na ochodu s otroky, tedy hlavně válečných zajatců z Boleslavových výbojů. Otroci tehdy vůbec tvořili nejvýznamnější vý­vozní artikl slovan­ských zemí a jejich hlavní proud od devátého do jedenáctého století směřoval ze slovanské oblasti střední a východní Evropy do hlavních center tehdejšího islámského světa. Při­čemž tržiště v Praze, v metropoli Boleslavovy říše, bylo největším zaalpským centrem obchodu s lidmi. Odtud mířil neutuchající proud otroků (na čemž bohatli především židovští obchodníci) buď na jih do Be­nátek, nebo do Porýní, kde byli před další cestou do chalifátu mužští otroci kastrováni. Rozvinutý obchod s lidmi (především proto, že šlo o otroky z řad křesťanů) se sice snažila církev omezovat, ale jak by mohla uspět, když ochrannou ruku nad tak lukrativním obchodem držela světská moc. Na dvory kalifů ovšem putovaly i slovanské otrokyně, ze kterých se stávaly haré­mové souložnice. Proto je také některým kalifům připisován slovanský původ: kupříkladu matkou al-Musta’ína, který začal v bagdádském chalifátu vládnout v roce 862, byla slovanská otrokyně Muchárik.