Mnoho našich spoluobčanů však mívá zkreslené představy o tom, co se pod tímto pojmem, který začal být v Evropě používán prakticky až na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí a s tvorbou moderních národních států, vlastně rozumí. Přičemž i řada novinářů zde uplatňuje jednoduchý pohled a černobílé myšlení. Popravdě řečeno, zkušenosti s vymezením tohoto pojmu jsou natolik různé, že nakonec vždy vycházejí ze subjektivního pohledu, tedy pojem „národ“ bývá definován přímo vlastními příslušníky národa. Ovšem pro jeho celkové, objektivní vymezení, nelze zapomínat na pojem charakterizující vnější faktory. U evropského typu národa pak zpravidla platí, že za prioritní faktory se považuje společný jazyk, společná kultura a společný historický vývoj v určitém časovém období.
Jinak řečeno, ve skutečnosti je „národní příslušnost“ formována vždy působením faktorů jazykových a geografických, ale i politických, ekonomických a náboženských. Přičemž „národnost“ toho kterého člověka je standardně posuzována především podle jeho jazyka a jeho státní příslušnosti. Pokud se tedy máme shodnout na nějaké obecně platné definici, pak příslušníky našeho národa pojí především společná kultura, společný jazyk a společné historické osudy. Díky smíšeným manželstvím a asimilovaným přistěhovalcům pak český národ jako takový nemá žádné jednotné fyziologické znaky, jako je barva pleti, nebo barva a tvar vlasů. A pokud chceme být objektivní, pak za „český národ“ nemůžeme považovat hypotetické potomky slovanských kmenů, kdysi dávno usazených v naší kotlině. I když podle oblíbených legend mělo doputovat několik slovanských kmenů do opuštěné země jim zaslíbené, neodpovídá takováto představa vůbec skutečnosti. Neboť v době jejich příchodu žili v Čechách a na Moravě ještě příslušníci germánských kmenů. Nakonec i sama líbivá pověst o praotci Čechovi, který údajně dovedl kmen Čechů k hoře Říp, aby se odtud rozhlédl po liduprázdné krajině „oplývající mlékem a strdím“, není než zkazkou. Naproti tomu v 16. století Daniel Adam z Veleslavína nám říká, podobně jako několik římských zeměpisců, že mezi první obyvatele české kotliny patřili keltští Bójové, kteří dali tomuto území jméno Bohemia.
Trochu jinak je to nakonec i s legendami opředeným středověkým zakládáním českého státu. Je pravda, že financování mohutné armády našeho krále Boleslava I., a potažmo i samotné základy českého státu, stály na vzkvétajícím obchodu. Především však stály na ochodu s otroky, tedy hlavně válečných zajatců z Boleslavových výbojů. Otroci tehdy vůbec tvořili nejvýznamnější vývozní artikl slovanských zemí a jejich hlavní proud od devátého do jedenáctého století směřoval ze slovanské oblasti střední a východní Evropy do hlavních center tehdejšího islámského světa. Přičemž tržiště v Praze, v metropoli Boleslavovy říše, bylo největším zaalpským centrem obchodu s lidmi. Odtud mířil neutuchající proud otroků (na čemž bohatli především židovští obchodníci) buď na jih do Benátek, nebo do Porýní, kde byli před další cestou do chalifátu mužští otroci kastrováni. Rozvinutý obchod s lidmi (především proto, že šlo o otroky z řad křesťanů) se sice snažila církev omezovat, ale jak by mohla uspět, když ochrannou ruku nad tak lukrativním obchodem držela světská moc. Na dvory kalifů ovšem putovaly i slovanské otrokyně, ze kterých se stávaly harémové souložnice. Proto je také některým kalifům připisován slovanský původ: kupříkladu matkou al-Musta’ína, který začal v bagdádském chalifátu vládnout v roce 862, byla slovanská otrokyně Muchárik.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV