Neboť i prostor mezi ionosférou a povrchem naší planety lze podle nich rozebrat na molekuly a na atomy, aplikovat na veškeré zdejší dění přírodní zákony, vychrlit řadu chemických, fyzikálních a matematických pouček, příslušných vzorců a rovnic. A všechno, co zde najdou, lze podle nich vždy zvážit, změřit, nebo na kousíčky rozřezat. A co oni sami ještě nikdy neviděli a o čem nečetli v im­paktovaných časopisech celého spektra vědeckých disciplín, to prostě neexistuje. A ani svědectví očitých svědků je pak nemohou zviklat v jejich přesvědčení, neboť lidé přece podléhají všelijakým klamům a mámením, tudíž realitu mapují jenom vědecké aparatury a přístroje.

Jenže v případě řady přírodních jevů již nejde o pouhá „nespolehlivá“ svědectví očitých svědků, jako tomu bývalo v 19. století, nýbrž o záznamy, pořízené objektivy kamer. Nikoli jen pouhé fotografie, ale i záznamy audiovizuální, tedy kamerou nahrávaný obraz spolu se zvukem. Jako ta videa z minu­lého článku, kde jsem čtenáře upozornil na autentický záznam ze 13. února 2011, kde nejenže do­šlo k samovolnému zapí­nání mikrovlnné trouby, ale v tomto záznamu je doložena i činnost mikrovlnky po jejím odpojení od sítě. Zajímavý je fakt, že tento úkaz byl pozorován opakovaně. Dne 18. února 2011 dokonce začala mi­krovlnka pracovat i přesto, že byly kolíky zástrčky z přívodní šňůry oči­vidně mimo zásuvku, tedy prokazatelně byla mi­krovlnka odpojena od přívodu elektřiny. Při speku­lacích kolem výkladu tohoto jevu se v diskusích objevily úvahy skeptiků o podvodu s bez­dotyko­vým přeno­sem výkonu, častěji se hovoří o technologiích dodávajících elektrickou energii spo­třebiči bez jaké­hoko­liv me­chanického kontaktu. Zde odkaz na diskutované záběry mikrovlnky:

V ten samý den, kdy se objevil první problém s mikrovlnkou, který jsme shlédli na videu, byl pak v australském Qeenslandu pořízen další autentický záznam, kdy je na záběrech předvedena vykli­zená pracovní deska ku­chyňské linky. Na záběrech Kena Goldsteina je jasně vidět, že inkrimino­vaná deska není provrtaná kvůli skrýva­nému vodiči, žádné stopy ukrývaných vodičů nenajdeme ani na stěně. Z čehož vyplývá, že zde o známý kouzelnický trik se skrytými vodiči nešlo. Požádal jsem tedy několik našich zástupců vě­decké obce o radu. Chtěl jsem zjistit, jakým jiným, dokonalej­ším technickým trikem by bylo možné dodat energii mikrovlnce s odpojeným napájením. Vždyť podle některých skeptiků již vynálezce Tesla v roce 1893 na Světové výstavě v Chicagu nakonec předvedl, že je možné předávat elek­trickou energii spo­třebiči bez jakéhoko­liv me­chanického kon­taktu a rozsvítit žárovku bezdrátově, nicméně z mnoha důvodů se jeho bezdrátový přenos energie na dálku tehdy neuchy­til.

Trochu mne zaskočil jeden z našich profesorů, který mi napsal: „Rozsvítit samotnou žárovku ve volném prostoru externím generátorem mikrovlnného výkonu není problém, stačí asi dvojnásobek výkonu té žárovky. Ta žárovka (a i motor rotujícího talíře) je ale na videu uvnitř kovového pláště mikrovlnné trouby, tedy ve stíněném prostoru. Mikrovlnné nebo vysokofrekvenční EM pole by se tam teoreticky vůbec nemělo dostat (resp. by bylo např. 1000 x zeslabené stínícím pláštěm).“ Jenže jak jsem se následně od jednoho z elektrikářů dozvěděl, je třeba si uvědomit, že u sle­do­vané mikrovlnky je odstíněn pra­covní prostor s otočným tácem a žárovkou, nikoliv místo pro veš­keré ovládání na jejím boku. Hle­daná energie (signál) by tak případně mohla do mikrovlnky proni­kat panelem ovládání a nemusíme se již bavit o stínění fyzikálního pole kovovým pláštěm mi­kro­vlnky. Na druhé straně však podle elektrotechniků miliwatty potřebné k ovlá­dání výkonných spína­cích prvků by se do řídicí části dostat mohly, avšak silová energie na svícení a mechanickou práci by měla pocházet odjinud.

Ovšem u řady zdánlivě záhadných jevů se nemusí vždy jednat o podvod, klidně může jít o známé příčiny. Sem patří i samovolné rozsvěcení světel či zapínání různých elektrospotřebičů, včetně rá­dia a televize. A jak jsem se od elektrotechniků dozvěděl, i u mikrovlnky lze samovolné zapínání (ovšem s napájecím kabelem v zásuvce) vy­světlit vcelku jednoduše, a to pomocí naindukovaného rušení v řídící elektronice. Naindukovaného proto, že se šíří stejnou vazbou jako při výše zmíně­ném bezkontaktním přenosu a rušením z toho dů­vodu, že tentokrát o přenos energie nikdo nestál a působí škodu. Odolnost spotřebiče proti rušení se před uvedením na trh testuje a musí splňovat příslušné normy elektromagnetické kompatibility (EMC). Poškozený či nekvalitní (starý) přístroj je nemusí splňovat a může se při náhlých změnách elektromagnetického pole ve svém okolí (typicky spuštění jiného spotřebiče) chovat nestandardně. Ovládací elektronika funguje s minimální spotře­bou, takže pokud se do ní indukční vazbou dostane byť jen malý výkon, může to způsobit třeba ono zapnutí, jako kdyby někdo skutečně stiskl ovládací tlačítko. Tento jev je neštěstí moderních spotřebičů: běžný mechanický spínač takto přepnout ne­lze, ale pokud je ovládání napájeno malým napětím a spínání výkonové části řešeno elektronicky, podobné samovolné spínání skutečně může nastat. Z technického hlediska se jedná o vadný spo­třebič a obvykle se dá vypozorovat, na co že je nestandardní chování navázáno. Například když za­pneme rychlovarnou konvici, neočeká­vaně naskočí i mikrovlnka zapojená do sousední zásuvky.

Druhé vysvětlení z odborného hlediska představuje vadná elektroinstalace v domě. Speciálně po­kud rozvody slučují ochranný a nulový vodič, a je špatně vyřešeno uzemnění, mohou proudy od sepnutých spo­třebičů téci jinudy, než rozvodnou soustavou, tedy i po kovových vodovodních trub­kách, ocelovou armaturou ve zdivu, ale i "skrze" jiné nezapnuté spotřebiče, které pak zdánlivě fun­gují (většinou však špatně, protože napájení je nekvalitní). Ovšem je třeba zde zdůraznit, že vady v domovních rozvodech mohou být životu nebezpečné, a pokud je pode­zření, že k nim mohlo dojít, je na místě volat revizního technika, neboť může jít v pravém slova smyslu o život. Tolik z hlediska elektrotechniky.

Zajímavé ale je, že mikrovlnka na videu fungovala i po vytažení napájení. Elektromagnetické ru­šení podle elektrotechniků v takovém případě nepřichází v úvahu, protože výkon potřebný na roz­točení tácu a svit žárovky je příliš velký, respektive může jít až o desítky wattů, přičemž napájení magnetronu tímto způsobem je zcela vyloučeno. Vadná elektroinstalace je rovněž mimo hru, pro­tože kabel je vypojen a mikrovlnka je na nevodivé kuchyňské lince. Pokud by mikrovlnka skutečně fungovala bez napájení, pak tento jev elektrotechnici jinak než přestavbou mikrovlnky pro pláno­vaný podvod vysvětlit neumí. A tak v internetových diskusích byly entuziasty, kteří nevylučují, že se zde jedná o přírodní jev, probírány všelijaké spekulace, ve skutečnosti ale jen vytlou­kající, jak se u nás říká, klín klínem. Jako když je třeba za pozorovanou autonomní činností mikro­vlnky hledat energii z okolního prostředí, o které elektroinženýr a vynálezce Nikola Tesla hovořil jako o energii kosmického záření.

Pro první Teslovo zařízení, nazvané „Přístroj pro využití energie záření“, byl udělen 5. listopadu 1901 patent pod číslem 685.957. Patentová dokumentace hovoří o slunečním a kosmickém záření, ovšem o žádný „solární panel“, jak tvrdí někteří novináři, zde nešlo. Fakt, že za­řízení by mělo pra­covat také v noci, vysvětloval Tesla kosmickou energií v okolním prostředí (atmosféře) přítomnou neustále, tedy i za tmy. Tesla, který byl touto energií fascinován, dokonce v den svých 76. naro­ze­nin na tiskové konferenci měl předvádět svůj motor „poháněný kosmickou energií" (i když badatelé z řad historiků se dosud neshodli na tom, zda šlo pouze o nákresy, nebo o funkční prototyp). Při­čemž podle Tesly centrálním zdrojem kosmické energie je sice Slunce, ale ani v noci se „proud této energie“ nepřeruší. Proto také Teslova dosud neidentifikovaná „nová“ energie bývá často spojo­vána s elektro­statickým polem Země. Je pravda, že se Tesla zajímal o elektrické pole, na­cházející se mezi po­vrchem Země a ionosférou, nebo o přirozené zemní či te­lurické proudy, známé od druhé poloviny 19. století. Avšak v souvislosti s objevem „nové“ energie na tato známá fyzi­kální pole neupozorňoval.

Jak v Brooklyn Eagle 10. července 1932 Tesla oznámil, byl úspěšný ve vývoji unikátního hnacího zařízení: „Rozvinul jsem teorii kosmických paprsků a při každém kroku mého výzkumu jsem zjišťo­val, že je zcela oprávněná.“ Význam kosmických pa­prsků podle Tesly má spočívat v jejich stálosti, neboť „prší na nás 24 hodin denně“. Na stránkách Philadelphia Public Leader pak 2. lis­topadu 1933 následně oznamuje objev principu, na jehož základě by „energie pohánějící stroje mohla být získá­vána z kosmického záření“. Respektive ze zdroje, který má být "přítomný všude v neomezeném množství". A nejen to. Značnou pozornost budil i tento jeho výrok: "Zatímco v dnešní době teorie volá po výrobě energie v centrálních zařízeních, která vyžadují ob­rovské stroje, já jsem schopen vypracovat plán pro její využití jednotlivci.“ Ovšem Tesla, který se dostal do finančních problémů, nenašel již nikoho, kdo by jeho další výzkum finan­coval. O pů­vodu jím využívané energie pak Tesla hovořil takto: „Řeknu to co nejobecněji – kosmické paprsky ionizují vzduch, uvol­ňují mnoho nabitých iontů a elektronů. Tyto náboje jsou zachycovány konden­zátorem, který je vy­bíjen přes obvod motoru.“

Fyzikům dnes není zcela jasné, co přesně Tesla ve své době pod „kosmickou energií“ a „kosmic­kými paprsky“ rozuměl, zvláště když prohlašoval: „Všechny mé výzkumy směřují k závěru, že existují malé čás­tice, pohybující se velkou rychlostí, z nichž každá nese tak malý náboj, že je opodstat­něné nazývat je neutrony.“ Pokud opravdu hovořil o elektricky neutrálních částicích, které my dnes nazýváme neutrony, pak hovořil o ionizujícím záření. Ovšem jistotu máme pouze v tom, že Tesla de facto hovo­řil o ionizaci vzduchu, která v celém procesu měla dle jeho úvah sehrát pod­statnou roli. Vzduch je podle našich současných představ skutečně vždy alespoň částečně ionizo­ván účinkem kosmického záření a radioaktivity zemské kůry. Přičemž kosmické paprsky jsou zdrojem ionizují­cího zá­ření, které do­padá na celý povrch Země, a tak k ionizaci vzduchu pochopi­telně dochází neje­nom ve dne, ale i v noci.

Právě díky ionizaci vzduchu (jako směsi plynů) se v noci setkáváme s jedním úchvatným přírodním jevem, označovaným za studené či chladné plazma, a to v podobě polární záře, badateli nazývané Aurora Borealis (pro severní polokouli) a Aurora Austra­lis (pro jižní polokouli). Tuto záři občas po­zorujeme i v našich zeměpisných šířkách: jedna z nejjas­nějších polárních září byla u nás pozoro­vána v noci z 20. na 21. listopad roku 2003. Samotný úkaz pak podle současných představ vzniká působením nabi­tých částic slunečního větru v magnetickém poli Země. Sluneční vítr je proud na­bitých částic ze Slunce, zejména elektronů a protonů, v menší míře alfa částic (jádra hélia), proni­kajících do atmo­sféry. Při rekombinaci ioni­zovaných atomů a molekul v atmosféře vzniká světelné záření, které pozorujeme jako polární záři, obvykle ve výš­kách 80 až 400 km nad zemským po­vrchem. Barva polární záře pak závisí na chemickém slo­žení at­mosférických vrstev, ve kterých vzniká: nejčastěji bývá žlutozelená až zelená, ale vyskytuje se i v červené, modré, fialové a kou­řově šedé barvě. Jenže k úplnému pochopení tohoto procesu v dobách, kdy Tesla prezentoval svoje vynálezy, měli přírodovědci ještě daleko. Slu­neční vítr jako neustálý tok nabitých částic prou­dících ze Slunce začal chápat až Eugen Parker v roce 1958.

Prakticky všechny naše nejčastěji používané elektrospotřebiče se neobejdou bez Teslova zásadního vynálezu, totiž bez střídavého proudu. Ovšem jaký vliv by měla mít ionizace vzduchu na funkci elektrospotřebičů, které se samovolně za­pínají a vypínají v případě, kdy jsou odpojeny od rozvodu elektřiny, nám žádný z badatelů, u tohoto úkazu hledajících souvislost s Teslou zmiňovanou kosmickou energií, zatím nevysvětlil. Přičemž o tom, že by se kolem nás při zemském povrchu mohly vytvářet shluky studeného plazmatu, drtivá většina fy­ziků nechce ani slyšet.

Zde odkaz na zajímavý filmový dokument Tesla – Pán blesků:

Na planetě Zemi blesky představují velmi častý jev. Co vteřina, to minimálně jeden takovýto elektrostatický výboj, který nese energii v řádech megajoulů. Kdybychom ji uměli zachytit, zkrotit a využít ve 100 wattové žárovce, svítila by nám žárovka několik měsíců.| foto: youtube.com