Odstoupit jsem odmítla.Pan Okamura mi sdělil, že celá „mediální akce“ je na objednávku Sociální demokracie, jmenovitě jistého pana Pokorného a že zveřejňování dalších materiálů k mojí diskreditaci budou pokračovat. Mám prý rezignovat, „aby se mi ulevilo“.
Opět jsem odmítla odstoupit a zeptala jsem se:
- proč míní s takovou urputností vyhovět tlakům, které evidentně tak nebo onak směřují k významnému poškození Úsvitu
- co si myslí, že udělám já, když mi nyní řekl, že je na mne někde schovaná bedna špíny k příslušnému dalšímu eventuálnímu vylití, kdybych si ještě někdy náhodou dovolila vystrčit nos.
Obě moje otázky zůstaly bez odpovědi a na krátké tiskové konferenci, kterou pan Okamura svolal v sobotu uprostřed prodlouženého víkendu před polednem před svým bydlištěm, oznámil, že jsem odstoupila.
Což byla lež.
Takže následně sdělil národu, že mi dal termín do pondělí, abych odstoupila.
Napsala jsem mu a nabídla spolupráci a pomoc s tím, že je nutno čelit útokům způsobem, který jsem mu popsala. Navrhla jsem mediální strategii a vysvětlila některé další okolnosti.
Odpověď jsem nedostala.
Pozoruhodné je, že žádné další útoky ze strany médií na mne nenásledovaly. V pondělí ještě naprosto nebylo jasné, zda jsem odstoupila či nikoliv a také nebylo jasné, zda mne Úsvit opravdu odvolá či nikoliv. V každém případě v neděli večer, kdy jdou do tisku noviny na následující den, jsem stále byla oficiálním lídrem kandidátky Úsvitu a nikde se nic neobjevilo – a to ani na informačních serverech. Což platí i pro všechny následující dny. Jak to tedy bylo? Existuje opravdu na mne někde schovaná bedna špíny k případnému použití? Anebo neexistuje a novináři (??) a ČSSD (???) T. Okamuru jen strašili? Anebo si ty další útoky vymyslel a mně účelově sdělil pan Okamura?
K poslední variantě nahrává jedna událost: Těsně přede mnou byl „sestřelen“ Jaroslav Novák zvaný Večerníček, nejbližší přítel a dlouholetý spolupracovník Tomia Okamury. Prý pro to, že po něm jdou exekutoři. Ptám se: proč máme přátele než proto, aby nás tahali z problémů, do kterých jsme se ať vlastní vinou ať vlastní blbostí či shodou náhod dostali? Částka, kterou Jaroslav Novák dluží rozhodně není taková, aby ji pan Okamura s mírným nasazením nemohl svému nejstaršímu a nejvěrnějšímu příteli vysázet na stůl se slovy „Ty vole, dej si věci do pořádku, nebo ti fakt zakroutím krkem...“ anebo obdobnými. Místo toho pana Nováka odvolal. Odkud jej odvolal? Z výkonného výboru Úsvitu. Pan Novák i nadále zůstává jedním z devíti členů Úsvitu a není důvod, proč by se do své funkce nemohl kdykoliv vrátit. S ohledem na to, kolikrát mi byl pan Novák předhazován jako následováníhodný příklad, potřebovala bych velmi silné argumenty, abych ze své mysli vypudila myšlenku, že celé „sestřelení“ Nováka bylo pouze účelové pro to, abych se bez problému vzdala mandátu.
V pondělí - anebo v úterý?? - jsem byla stažena z kandidátky. Z Úsvitu mi o tom nikdo neposlal ani cár papíru. Následovaly stovky telefonátů, e-mailů a Facebookových zpráv od lidí, tedy tak zvaně od „voličů“ nebo „veřejnosti“, zda tedy kandiduji nebo nekandiduji, neboť lidem přišly hlasovací lístky s mým jménem. Mlčela jsem, protože ani na webových stránkách Ministerstva vnitra nebylo možno se dobrat odpovědi, zda moje kandidatura byla či nebyla stažena.
Přišly volby a další desítky nadšených zpráv, které mi nadšeně sdělovaly, že mě lidé zakroužkovali a dali mi preferenční hlas. Kolik těch hlasů bylo? Nikdo neví, nikdo je nespočítal, protože jsou neplatné a tudíž nezajímavé.
Úsvit dostal tři procenta hlasů, tedy o pět procent méně, než měl cca 10 dnů před tím.
Nikdo nic nekomentoval. Já jsem rovněž mlčela a čekala jsem na zhodnocení situace Úsvitem.
Přišlo úterý po EU volbách a Úsvit měl tiskovou konferenci. O fatálně prohraných Eurovolbách na ní nepadlo ani čtvrt slova. Tématem bylo, že pro komunální volby bude Úsvit chtít přímou odvolatelnost starostů a primátorů.
Velké bílé ticho pokračovalo.
Následně byly zveřejněny průzkumy veřejného mínění ohledně Poslanecké sněmovny.
Úsvit se propadl hluboko pod pětiprocentní hranici, tedy, je do Poslanecké sněmovny nevolitelný. Nic nenaznačuje tomu, že by existovala možnost zvratu. Ve Facebookovém akváriu pana Okamury i nadále plave cca 98.000 „lajků“, z nichž ani polovina se nenamáhala zvednout pozadí a dorazit k EU volbám. Představa, že přijdou k parlamentním volbám, je, řekněme diplomaticky, idealisticko-pošetilá.
Průzkum oblíbenosti politiků je naposledy z před dvou měsíců, z konce března. V něm se pan Okamura propadl z třetího na páté místo. Kde asi bude nyní?
Snažím se těmto objektivním skutečnostem porozumět a pochopit jejich smysl.
Co může vést člověka – předsedu parlamentní strany – aby během čtrnácti dnů fakticky zlikvidoval svoje celoživotní politické dílo? Vzpomínám na Václava Bendu, nad kterým jsme si svého času rvali vlasy, že kdyby býval byl za likvidaci Křesťanských demokratů placen, nemohl to udělat lépe. Ovšem hnacím motorem disidenta Bendy byl bezbřehý idealismus a navzdory (anebo možná právě kvůli němu) jeho hlubokému filosofickému vzdělání naprostá neschopnost pragmatické politické akce. Co je hnacím motorem pana Okamury? Hluboké filosofické vzdělání to očividně nebude, zbývá naopak pragmatická politická akce. Ptejme se pak, v čí prospěch byla akce „likvidace Úsvitu“ provedena. Že jsem se já svezla s sebou? Nepřikládám si tak velký význam, abych nebyla schopna strávit skutečnost, že jsem pouhý vedlejší produkt těchto událostí.
Anebo je zde ještě jedna možnost. Možnost, která se vbrzku projeví přímou demokratickou volbou: volbou mezi Cimickým a Höschlem. Kdo ji bude ovšem provádět, rozhodně nebudu já. Hlavní adept přímého odvolání již označil sám sebe.
Následnou v podstatě nedůležitou otázkou je, kdo bude ten poslední, který zhasne.
Klára A. Samková
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
