Václav Vlk sen. se neudržel a zareagoval takto: „Vy jste asi nikdy nečetl žádný dějepis. Rakousko bylo v období 1918-1938 ekonomicky naprosto na huntě, revoluce a stávky se střídaly jedna za druhou, v roce 1919 bylo nutno odvést z Vídně tisíce hladovějících českých dětí a Rakousko dostávalo za pomoci Masaryka a Beneše potravinovou pomoc (stejně jako Německo) viz třeba www.valka.cz/clanek_15112.html. Rakousko se nevzpamatovalo z ekonomické krize do Anschlussu. Stejně jako Německo do Hitlera po roce 1933.“  (Zvláštní, pan Vlk uvádí jako zdroj informací vlastní článek.)

Ano, Rakousku se nedostávalo po první světové válce potravin a uhlí, nicméně v hrubém národním důchodu na hlavu bylo před ČSR. Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské a skandinávské země s výjimkou Itálie a Finska, dokonce i poražené Německo a již zmíněné Rakousko.

Podívejme se na československé meziválečné ekonomické počínání podrobněji. První ministr financí Alois Rašín oddělil 25. 2. 1919 úspěšně československou měnu od rakouské okolkováním bankovek, když nechal po dobu akce uzavřít hranice armádou. Uchránil ji tak před prudkou devalvací, neboť rakouská státní tiskárna cenin tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Málo se ovšem ví, že polovinu hodnoty v bankovkách předložených k okolkování Rašín nechal zabavit, majitelé museli polovinu svého jmění v penězích poskytnout státu jako půjčku za neslýchaně nízký, jednoprocentní úrok; stát tedy polovinu oběživa stáhl. Ještě čtyři dny předtím zamýšlel Rašín stáhnout z oběhu 80 % hodnoty všech bankovek. Diletantsky se domníval, že když stáhne tolik a tolik procent hodnoty oběživa, klesnou v témže poměru i ceny. Opak byl pravdou. Obchodníci, kterým se nucenou půjčkou státu rázem zmenšil provozní kapitál na polovinu, se ho nějak snažili doplnit, nejsnadněji zvýšením cen. Pokud si jej opatřili půjčkou v bance, museli platit úrok ve výši 7 %, což taktéž zvedalo ceny. Není se čemu divit, Rašín byl právník a ekonom-samouk, který si o ekonomice přečetl jen několik příruček v rakouském vězení [Peroutka], tedy ekonomický diletant. Problematika peněžního oběhu mu byla přístupnější než mnohem složitější ekonomické vlivy na výrobu a hospodářství jako celek. Nedocházelo mu, že stažením oběživa a svou nekompromisní deflační politikou významně zbrzdí vývoj hospodářství, protože investorům pak bude scházet vlastní kapitál k investicím i na technický rozvoj. Československé banky měly následkem Rašínova stažení oběživa velmi málo volného kapitálu, takže půjčovaly značně neochotně. A za nemalý úrok. Vysoký směnečný kurs koruny zase bránil vývozu zboží, které bylo pro cizinu drahé.

Rašín byl zastáncem i majetkové daně, takže po oddělení měny následoval i soupis majetku, z něj vyměřena progresivní daň, která byla hrazena z oné jím zabavené poloviny hodnoty bankovek předložených k okolkování. Byl též fanatikem vyrovnaného rozpočtu a silné měny vyjádřené v paritě ke francouzskému, švýcarskému franku a americkému dolaru – jeho cílem coby národohospodářského diletanta a nacionalisty byla parita koruny k jedné z těchto měn 1 : 1. (Dodnes české obyvatelstvo zcela nepříhodně pochrochtává blahem, stoupá-li hodnota koruny vůči jiným měnám.) Na jeho deflační politiku uměle zvyšující kurs koruny vůči světovým měnám doplatil zejména československý export v době, kdy se po válce obnovoval boj o trhy – výrobky byly v cizině kvůli kursu koruny drahé – a to zejména československý průmysl odkázaný na export z 80 až 90 %, protože vnitřní trh se mu zmenšil rozpadem mocnářství z 52 milionů lidí na 14.

Při svém prvním působení jako ministr financí bránil Rašín kvůli své posedlosti vyrovnaným rozpočtem jakémukoliv dovozu, a to i nutně potřebných věcí a surovin. Byl ovládán představou, že mezinárodní spekulace uměle udržují vysoko zejména ceny surovin a že počká-li se, nakoupí se pak levněji. Opak byl pravdou, ceny surovin stoupaly dále. Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagonů, které republika nutně potřebovala. Měl obsedantní představu, o které přesvědčil vládní koalici, že kurs československé koruny je na zahraničních peněžních trzích podceněn a že má vyšší kupní sílu, což se zhoubně projevilo hlavně v období před jeho druhým účinkováním jako ministr financí. Stát se tedy při poklesu kursu snažil udržet vysokou hodnotu československé koruny měnovými intervencemi tak dlouho, až byly všechny devizové rezervy Bankovního úřadu zcela vyčerpány, a to včetně téměř celé státní půjčky od Velké Británie [Peroutka].