Vezměme si dnes na mušku jeden z nich: Nazaměstnanost.

Zdálo by se, že s nadsázkou, ale říkám to bez přehánění už dvacet šest let: Skutečného nezaměstnaného = člověka, který skutečně práci s upřímnou snahou shání a nemůže ji nalézt, jsem ještě v životě neviděl, natož aby mě snad o tu práci žádal. Pokud byste mi snad nevěřili, zeptejte se českých průmyslníků. Přesto média uvádějí čísla o čtyř set tisících nezaměstnaných, vláda vyčleňuje miliardy na boj s nezaměstnaností, úřady práce jsou vlastně jenom kvůli nim a jen běžný provoz mýtu nezaměstnanost stojí více než sto miliard korun ročně. Politikové i média se radují nad zahraničními firmami, které u nás zakládají nebo rozšiřují výrobu a s deficitem vlastní důstojnosti jim vycházejí vstříc. Nic z toho ovšem není zadarmo - pozemky na stavbu z nejúrodnějších polí za korunu, k tomu dotace na vytvoření pracovních míst, daňové prázdniny, investiční pobídky – dáváme mnoho, dostáváme pramálo. Radost nad vytvořením pracovních míst je infantilní – žádní nezaměstnaní na ně totiž nenastoupí. Ti zůstanou nadále v péči úřadů práce a sociální sítě. To jen štáby dobře placených headhunterů s předstihem začnou pracovníky do nového provozu přetahovat z  provozů již fungujících.