Že to je blbost? No to jistě. Ale přesto totéž slýcháme od příznivců každoročního šoupání s časem. Že prý bude déle světlo. Nebude. V listopadu se také neudělá teplo, když mu budeme říkat červenec. Bude pořád jako v listopadu. Večer nebude světlo déle tím, že si budeme v devět říkat, že už je deset.

Loni svitla naděje, že hloupé měnění času skončí. Úspory to nepřináší, jen ztráty a komplikace. Jenže byrokraté to nestihli zařídit, tak nás to v příštích měsících čeká zas. A do toho se vyrojila bizarní debata, zda na letní čas přejít trvale. A zase se objevuje nesmyslný termín „zimní čas“. To abychom si mysleli, že čas je jen nějaká dohoda. Letní nebo zimní. Aby to vypadalo, že jsou rovnocenné. Aby se zakrylo, že jeden čas je náš, domácí, přirozený, zatímco ten druhý je cizí, k nám uměle byrokraty vnucovaný. A opět se vyrojily ankety, který čas bude platit, až se s časem přestane šibovat. A někdo myslí úplně vážně, že máme celoročně přejít na čas cizí.

Už po tisíce let umí člověk kdekoli na světě zjistit, kdy je v daném místě poledne. Zapíchne klacek do země a do hlíny si dělá znamení, jak dlouhý je právě stín. A když je nejkratší, je poledne. O tom se nedá hlasovat. To tak prostě je. A nejen na Zemi, stejným způsobem lze zjistit moment poledne na kterékoli planetě naší či jiné planetární soustavy, pokud ona planeta nemá vázánou rotaci s oběhem kolem mateřské hvězdy a kde se tudíž střídá den a noc (na Marsu Sol).

Co je dáno dohodou, je rozhodnutí, na kolik dílků si rozdělíme jeden den. Mohlo by to být na deset, dvacet, třicet nebo šedesát šest. Ale naše civilizace si zvykla na dělení dne na 24 dílů. Těm říkáme hodiny. A stejně jsme si rozdělili i naši planetu. Na čtyřiadvacet časových pásem. Proč? Protože poledne je na každém místě v jinou chvíli a kontinuální čas by nemohl sloužit jako opora shody. Středem každého je určený poledník, okrajem pak je sedm a půl stupně na jednu stranu i na tu druhou. Hranice pásem je však ovlivněna i politicky, zejména hranicemi zemí. Ne každá má to štěstí – jako my – že určující poledník (u Středoevropského času ten patnáctý východní délky) prochází jejím územím. Tak se přilepí k tomu, ke kterému mají blíže. Někde se naopak z politických důvodů tulí k času, ke kterému mají dál, ale tím už lámou svou denní přirozenost.

Mnozí z vás si teď říkají, co s tím zase otravuju. A že takové banality nemá cenu opakovat. Ano, píšu stejnou filipiku každé jaro už 24. rok. Jenže natvrdlost nositelů názoru, že listopadu máme říkat červenec a že se tím udělá teplo, je nekonečná a jejich argumentace pořád hluchá. No tak budu každé jaro mlít pořád své, dokud blbnutí s časem neskončí.