Možná byl Paroubek i nad Bohem, ale to se z perspektivy pozemského červa nedalo objektivně posoudit. Dokonce mocní bolševičtí papaláši zobali Paroubkům z ruky, protože takový ředitel či náměstek Ráje jim milostivě dal či nedal nějakou tu šišku uheráku, pravou šunku, francouzský koňak či kaviár pro stranické orgie. Z pohledu pozemského červa byl blízko Boha i ten vyhazovač, protože poté, co v běžné putyce ležela utěrka na pípě a židle na stolech do ježků už tak kolem půl desáté, byl právě on pánem světa, to on rozhodoval o bytí a nebytí začatého večera.
A taxikář? To byl spolu se zelináři a řezníky velký pán. Taxíkem jsem se tehdy svezl tak jednou do roka, když jsme se složili s kamarády na cestu někam, kde prý to ještě žije. Poznal jsem v jednom bufetu na Václavském náměstí dívku, která taxíkem jezdila běžně. Pět korun? To je pro mne jedna naběračka vody do boršče, pravila, když mi poklesla brada po jejím návrhu, že pojedeme „tágem“. Tak jsem se s ní párkrát svezl. A zažil jsem věci.
Takový taxikář za tři dny vydělal asi tolik, kolik jsem od maminky dostal na rok. Protože tehdy se moc rozumně utrácet nedalo, nevěděli tito králové nočních ulic, co s prachama. A tak si třeba vzali jiného taxíka, aby je odvezl do baru v Bratislavě. Jen tak. Fakt. Pro člověka, který byl rád, když mu zbylo na posledního zoufalce u stánku na Národní, to byl svět kdesi v oblacích.
Tahle pověst taxikářům tak trochu zůstala i do dnešních časů. Jenže realita je dávno jiná. Dnes už na taxíka mám, jezdím s ním možná několikrát týdně (místo abych si našetřil na novou bundu). Jezdím zásadně taxíkem zavolaným přes dispečink. Taxikáři, to jsou dnes tvrdě pracující chlapíci, úslužní a spolehliví.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ladislav Jakl