Česká republika má jen o trochu víc než jednu tisícinu obyvatel Zeměkoule. Možná to dnes přestává platit, ale po dlouhé generace uměl běžný Čech, který vychodil základku, najít na mapě důležité evropské metropole, znal alespoň přibližně proporce velikosti největších mocností světa a ohledně klíčových válečných střetů moderních dějin uměl říci, kdo kdy proti komu vlastně bojoval a jak to odpadlo.

Přes přirozenou příslušnost Česka k lehkým váhám světové kakofonie tak jen zakomplexovaní světáčkové mohli oikofobicky tvrdit, že Češi se neumějí rozhlédnout kolem sebe a že nic kromě zápraží jejich domu je nezajímá. To nikdy nebyla pravda. Rádi cestujeme, rádi si čteme o dějinách, rádi listujeme v atlasech a mapách. Přiměřené povědomí o kontextu nám je vlastní. 

Ale vždy jsme měli sklon spíše k realismu a pragmatismu než k patetickému mesianismu. A přesně to se nyní – zdá se – mění. Alespoň co se týče veřejných autorit. Když posloucháme některé naše politiky či známé intelektuály, skoro má člověk pocit, jak že to jedno české promile lidstva hýbe světem. Nebo by alespoň hýbat mělo. 

Jistěže se nás zásadně týká to, co se děje důležitého ve světovém měřítku. Ostatně mnohokrát jsme byli jakousi křižovatkou centrální Evropy. A jasněže na nás dopadaly epické dějinné pohyby nebo třeba prudké změny globálních cen komodit. Ale vždy náš život určovaly spíše velmi přízemní okolnosti. Ty jdou však nyní stranou.