A nejen dobře. Našli se i tací, kteří ho kritizovali, jako kdyby šlo o normálního člověka z masa a kostí a ne o symbol naší nové svobody. Té kritiky bylo tolik, že ji musím alespoň nyní trochu vyvážit oceněním několika jeho naprosto záslužných činů, na které si vzpomínám.

Prvním byla jeho velkorysá a odvážná amnestie, od které před pár dny uplynulo 25 let. Tohle výročí v médiích poněkud zapadlo. Je to vůči Havlovi nespravedlivé, připomínalo se v souvislosti s výročím pádu komunismu přece leccos, ale tuto zásluhu mu asi chtěl kdosi upřít. Havel vyhlásil poté ještě tři amnestie, z toho dvě opět plošné, ale ta první byla určitě největší za sto let.

Dalším byl jeho projev na půdě Kongresu USA 21. února 1990, konkrétně výrok, adresovaný americkým politikům: „nejvíc nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu.“ Plody Havlova apelu vidíme dodnes, Američané opravdu pomáhají Sovětskému svazu a tomu, co z něj zůstalo, jak jen mohou a kdoví, zda by to činili i bez oněch Havlových slov.