Nakažlivé choroby. Metla lidstva. Mor, cholera, tyfus, syfilis, tuberkulóza, úplavice, spalničky, neštovice, příušnice, zarděnky, žloutenka, chřipka, antrax, ebola, AIDS… Jejich původci jsou viry, prvoci, chlamydie, bakterie, plísně, paraziti…

Nakažený člověk nejen strádá (někdy lehce, někdy těžce, někdy smrtelně), ale také může onoho maličkého původce své nemoci šířit na další, dosud zdravé lidi. Tak může někdy za krátkou dobu onemocnět velká část dané populace. Takové situaci se odedávna říká epidemie.

Nejpozději od pozdního středověku, kdy svět zažil kvalitativně novou fázi toho, čemu nyní říkáme globalizace, tedy vysokou mobilitu (dálkový obchod, rozpínavé říše, objevitelské cesty, koloniální expanze) kombinovanou s vysokou frekvencí sociálních kontaktů ve velkých metropolích, nabyly některé epidemie kontinentálních či dokonce mezikontinentálních rozměrů. A tak bylo nutno vynalézt slovo pandemie.

Z historie jich známe mnoho. Pokud nákaza během svého postupu zahubila několik tisícin populace (třeba tři tisíce z miliónu), nebývala zaregistrována ani svými současníky, protože její důsledky nebyly rozlišitelné od běžných výkyvů mortality. Natož aby taková nákaza vešla do historické paměti. Pokud ale nakažlivá nemoc kosila celé desítky procent populace (čtvrtinu, třetinu, ba i skoro polovinu obyvatelstva), zanechávala za sebou civilizační zkázu srovnatelnou s nejstrašnějšími válkami.

Nebezpečí nakažlivých chorob poznali lidé už pradávno. A pradávno pochopili i sám princip nakažlivosti. A podle stupně svých znalostí, zkušeností a civilizačních schopností se snažili dopad takových chorob snižovat. Zaprvé se snažili nemocné v mezích svých možností léčit, tedy aspoň tam, kde měli pocit, že léčba má nějakou naději. A zadruhé velmi dávno pochopili princip prevence.