Mají o čem přemýšlet, musejí nějak vyhodnotit tragické volební výsledky a rozhodnout se, jak nyní dál. Ale mají vůbec „kam dál“? Není divu, že padají i velmi krajní nápady, jako třeba učinit mesiášem strany hejtmana kraje Vysočina Jiřího Běhounka, k čemuž by ale bylo nutno změnit stanovy strany, protože Běhounek dosud ani členem ČSSD není.

Vraťme se ale ještě o čtyři týdny zpět, k samotným volebním výsledkům. Ty přinesly veliké politické zemětřesení, výměnu elit, příchod rekordního počtu poslaneckých nováčků a u nás dříve nevídané rozdrobení politické scény mezi devět parlamentních politických stran. Za samostatnou úvahu ale stojí naprosto bezpříkladný pád levice, která od posledních voleb ztratila více než polovinu hlasů. Součet podílu hlasů pro ČSSD a KSČM poklesl z 35,36 % v roce 2013 na letošních 15,03 %, a to je pád, jehož velikost nepředvídal žádný mediální politolog, ani žádný drahý a sofistikovaný sociologický průzkum. Pád svým rozměrem evidentně přesáhl i leckdy bujnou představivost politických pozorovatelů.

Existovala nějaká levice?

Má smysl se nějak zabývat společným ziskem těchto dvou stran a má vůbec smysl používat pro ně nějaký zastřešující termín, tedy „levice“? Má. Má, už historicky, protože komunistická strana vznikla v roce 1921 odštěpením od sociální demokracie, pak sama po roce 1948 svou „matku“ spolkla, aby v roce 1990 sociální demokracie opět vznikla – sice na zelené louce, ale s explicitně zdůrazněnou kontinuitou se svou předchůdkyní (už kvůli uplatňování sporného nároku na miliardový majetek v podobě Lidového domu).

Nejde ale jen o historii. ČSSD se často sice naoko od komunistů ohrazovala, ale velice často takticky používala spojenectví s komunisty při mnoha vážných vyjednáváních i při hlasováních v Poslanecké sněmovně. Komunisté zase často odmítali nechat se strkat do jednoho pytle s ČSSD, protože to by si leckterý jejich volič mohl říci, že nemusí pořád volit stranu, žijící věčně v izolaci při jednání o vládách, ale může volit tu „legitimnější“ levici. Komunisté proto museli při komunikaci s voličem volit mnohdy mnohem radikálnější rétoriku, než kterou používali běžně při svých politických kšeftech v parlamentu. I díky tomu pravidelně posilovali tehdy, když zrovna vládla ČSSD, protože představovali pro mnoho voličů tu pravou radikální levici, zatímco vládou v „buržoazním státu“ poznamenaná sociální demokracie o radikální voliče během vládnutí často přicházela. Pokud ale byly obě strany v opozici, představovaly většinou koordinovanou politickou sílu a rozdaly si to zase až v kampani.

Zapojit tuto nominální politickou sílu do přímého boje o moc si ale dlouho nikdo netroufal. Nejblíže k tomu měl Miloš Zeman, který v roce 1996 mohl říkat, že má s komunisty parlamentní většinu a tudíž nárok na sestavení levicové koaliční vlády (levice ČSSD + KSČM získala tehdy ve volbách dohromady sto jednoho poslance). Ale netroufl si, jednak kvůli tehdejší míře společenské nepřijatelnosti komunistů ve vládě, jednak kvůli odporu ve vlastní straně. Obrat „stojednička pro levici“ tak tehdy nikoho ani nenapadl.