Každý z nich byl neopakovatelnou individualitou, každý měl svůj jedinečný osud. A každému se chtělo žít. Nikdo z nich nebyl jen číslem ve statistice, každý měl své city a pocity, plány, touhy a trápení. Pět tisíc velkých lidských tragédií.

A nejstrašnější je to, že se o nich vůbec nemluví, nepíše, v televizi o nich nevysílají, svět o nich neví a nezajímá se o ně. Nikdo o nich nepořádá konference a summity, nikdo neřeší, jak ta hrozná čísla zmírnit. A to není vše. Zhruba stejný počet lidí zahynul na Ukrajině podobným způsobem i v roce 2013, 2012 a všechna předcházející léta. Při automobilových nehodách na ukrajinských silnicích.

Ano, na Ukrajině se denně zabije v autě kolem patnácti lidí. Víc než pět tisíc každý rok. Slyšíme o nich něco? Navrhuje světové společenství nějaká rázná opatření? Nikde nic. Připravuje někdo embargo na vývoz aut na Ukrajinu? Chystají se modré přilby zaujmout pozice na ukrajinských silnicích s cílem udělat tam pořádek? Nic takového.