Panuje všeobecná shoda, že za peníze daňových poplatníků by určitě měla být zajištěna bezpečnost (policie, armáda a zahraniční služba), férové nalézání řádu a spravedlnosti (legislativa a justice) a služba zabezpečující formování těchto veřejných zdrojů (nepopulární, leč podle všeho nezbytní výběrčí daní). Dál už záleží na politickém vkusu každého z nás: zda vůbec, a když ano, tak do jaké míry je třeba mít státní penzijní systém a další sociální dávky, veřejné zdravotnictví, veřejné komunikační systémy, veřejné školství, péči o životní prostředí, subvencovanou vědu, kulturu, anebo dokonce sport.

Dotace podnikatelům spadají do shora uvedeného výčtu, pokud soukromý subjekt vyvíjí komerční aktivitu v dané oblasti a dostává na ní od eráru příspěvek. O dotace jde ale i tehdy, pokud firma podniká obecně v jakékoliv jiné branži, přičemž primárně uspokojuje poptávku svých obchodních partnerů nebo spotřebitelů, avšak stát, kraj nebo obec usoudí, že při tomto uspokojování firma naplňuje i nějaký celostátní nebo místní zájem, definovaný v oněch shora uvedených oblastech. Říká se tomu různě – naplňování veřejného zájmu, ocenění pozitivní externality, motivace k takovému jednání, které je komerčně nezajímavé, ale realizuje ambice státu, kraje nebo obce v oněch privilegovaných oblastech. Nakonec může jít i o motivaci k jednání, které je už samo o sobě komerčně zajímavé, jen má navíc to štěstí, že koresponduje s představami celostátní, krajské nebo obecní politické reprezentace, která rozhoduje o dotačních titulech.

Dotace jsou jedním z nástrojů přerozdělování, tedy mechanismu, kdy se prostředky odeberou soukromým subjektům a poté se politickým rozhodnutím někam nasměrují. Jsem přesvědčen, že efektivita přerozdělených peněz je obecně nižší než v případě jejich využití dle úvahy soukromého subjektu, ať už je to podnikatel, zaměstnanec nebo jakýkoliv jiný spotřebitel. Ne všichni sdílejí tento názor, nicméně ani ekonomové vycházející z Marxovy školy nepracují s vizí 100% přerozdělení a zásadní úlohu v jeho realizaci přisuzují přímo veřejným institucím nebo státním podnikům, nikoliv případnému dotování soukromých subjektů. Navíc dotační systém nesporně vytváří prostředí příhodné pro korupci, přičemž z ekonomického hlediska lze úplatky sotva považovat za optimálně vynaložené prostředky.

V každém případě dotace pozměňuje situaci na trhu nebo – jak se v ekonomické vědě říká – má distorzní, pokřivující účinek. Někdy se naopak trochu eufemicky říká, že dotace podmínky na trhu vyrovnávají. Takový pohled ovšem předjímá to, že svět bez dotací je sám o sobě pokřivený, což už je však hodnotící ideologizující východisko. Připustíme-li teoreticky, že dotace mohou něco napravit, vždy zůstává praktický problém, jak stanovit míru finančního zásahu státu, kraje nebo obce, aby se naplnil plánovaný efekt. Ano, dotace je svou podstatou spojena s plánováním. A plán má vždy subjektivní, arbitrární charakter.