Do řady z nás po kratším či delším obcházení už vešlo a jako správné strašidlo vneslo do našich duší strach, ze kterého strašidlo žije, roste a sílí. Bojovat s cenzurou tedy znamená především vyhnat strašidlo ze své duše a přestat se bát.

Když se podíváme na společenské uspořádání jako na komunikační síť, pak můžeme v dějinách pozorovat opakující se proces, který začíná tím, že se komunikační síť rozrůstá co do počtu a různorodosti svých uzlů. To přirozeně přináší zvýšenou složitost sítě a související pokusy o její zvládnutí. Nastupují vědomé procesy jako optimalizace, reorganizace, rekonstrukce, ale od určitého stupně složitosti jde o nikdy nekončící, úmorný zápas. Mimo plánované procesy, přinášejí dílčí řešení i samovolná zjednodušení obecně nazývaná jako kolapsy. Tenhle tanec na hraně může každá síť hrát docela dlouho, pokud se ovšem radikálně nezmění objem a kvalita informačních toků, které má přenášet. Pravidelně se objeví v síti náhodně místo, odkud se šíří radostná zvěst, že se má zvýšit rovnoprávnost uzlů sítě, včetně odpovědnosti za přenos informací. Druhou součástí poselství je potom prohlášení v tom smyslu, že všechny informace náleží všem, a to je doprovázeno radostnou zvěstí, že všichni musí všechno vidět a vědět. Tuhle spasitelskou ránu poselství rovnosti, transparentnosti a všemocnosti ovšem pravidelně žádná síť nevydrží. Lidé se nechají až příliš snadno přesvědčit o tom, že jsou si navzájem rovni, mohou do všeho vidět a všechno mohou. Vůbec nejsnadněji to jde, když cítí, že to kolem nich tak nějak trochu drhne, něco se nedaří nebo se něco příliš dlouho opakuje. Jsme toho svědky dnes a denně, když jsme neustále vystavování působení věrozvěstů pocitů rovnosti, transparentnosti a všemocnosti každého z nás a nás všech dohromady.

Žijeme v době, která je plná nejistoty. Doporučuji všem, kdož se odvolávají na pravdu, apokryf Karla Čapka Pilátovo krédo, který laskavý čtenář najde zde.