Zcela v duchu doby, který nás nabádá vše pojmenovávat a přepočítávat ve srovnatelných jednotkách a samozřejmě nejlépe na peníze, se neustále dozvídáme, čeho je málo, čeho víc, komu dáme, komu nic. Vláda se chválí, opozice pomlouvá, ale rozumné hodnocení se najde opravdu těžko. Samozřejmě, že dochází k nejrůznějším přitroublým pokusům vládu známkovat, nejlépe pak jednou známkou a nalézt tak paralelu k nesmrtelnému vyjádření, že smysl života je 42.
Jakékoliv vládnutí má tři základní úkoly. Péči o společenskou reprodukci, péči o obranu společnosti a péci o spravedlnost ve společnosti. Jde o tři vzájemně propojené komplexní oblasti činnosti vlády. Elementárním a obecným požadavkem na dobré vládnutí je tvorba a rozvoj důvěry ve společnosti. Vládnutí má vést k rozvoji úcty a uznání mezi jednotlivci a jejich organizacemi ve společnosti a k jejich účasti na projektu a podobě její budoucnosti. Pokud se podíváme na činnost vlády z hlediska elementárních kroků nutných pro úspěšné vládnutí, pak musíme konstatovat především to, že tato vláda navázala na vlády předchozí a prostě nevládne.
Důvodů je hned několik, ale na prvním místě je třeba uvést to, že špatné vládnutí a správa veřejného prostoru je jednou z nejhorších a zároveň nejhlubších českých tradic. Jedním z důvodů je to, že pro většinu českých elit bylo, je a nedej bože i nadále bude sloužit cizí moci, než provozovat tu autentickou svou. Je nutné konstatovat, že zkušenost je taková, že česká kotlina i moravský úval je tradičně místem střetu mnoha zájmů a prosadit si zde proti nim nějakou autentickou koncepci vládnutí je značně riziková. Přesto na takovou koncepci není možné rezignovat. V posledních deseti letech však bylo až příliš patrné, že po únavných a chaotických devadesátých letech spočine nová generace českých politiků v klidné náruči protektorátu EU.
Dělat protektorát nám jde zvláště dobře, protože veškeré neúspěchy jsme mohli svádět na Vídeň, Paříž, Berlín, Moskvu a řešit praktické problémy, podnikat, obcházet protektorátní pravidla, stručně řečeno „švejkovat“, což uvádím jako vyjádření všech pozitiv i negativ tradičního českého přístupu k věci. Nyní po deseti letech je však patrné, že se EU nemůže stát novým protektorem, protože to, co EU provozuje, nám nedává klid k tomu, abychom mohli provozovat svou tradiční protektorátní politiku.
Komplexním vyjádřením zoufalé situace EU je potěmkinský průvod evropských politických elit v uzavřené ulici v Paříži, který měl vzbudit dojem, že se tyto loutky něčemu postavily do čela, ale ony byly jenom ze všech stran obleženy ochrankou. Snad mě nebude nikdo kamenovat, ale napadla mě myšlenka, že česká vláda, jakkoliv vyslala do tohoto odporného „špektáklu“ své zástupce, je přece jenom v průměru méně pitomá, než pařížské shromáždění zoufalců, kteří natahovali krky a vystrkovali hlavičky do televizních kamer. Trochu to celé připomínalo stádo hus před svatým Martinem, které se natřásají a libují si, jak jsou pěkné sádelnaté. V USA se tomu říká myšlení krocana před Díkuvzdáním. Nelze se divit, že islámští stratégové začínají prosazovat džihád mečem, když reakcí na vraždy v Paříži a hrozbu terorismu je záměr spolupracovat s islámskými státy. Někteří si dokonce myslí, že Turecko je stále náš spojenec. Takové důkazy slabosti urychlují přípravu útoku.
Vláda by se měla vzpamatovat a všude tam, kde ji EU „nedrží za koule“, by měla začít budovat vlastní autentické dobré vládnutí. Existuje velké spektrum rozumných kroků, například spočívajících v posílení subsidiarity, zejména na úrovni obcí. Znamenalo by to i rozhodnutí v tom smyslu, že usilovat o co nejvíce centrálních pravomocí je hloupost a pokusit se o redefinici centrální politicky České republiky, třeba v tom smyslu, že nebude do země pouštět nejen cizí vlivy, ale především cizí hloupost. Dalším rozhodnutím by mělo být maximální zjednodušení nejen centrální politiky, ale zjednodušení a především minimalizace legislativní činnosti a normotvorby vůbec. Naučit vnímat Česko doma i v zahraničí jako společný projekt jeho občanů, který je sice otevřený, ale odpovědnost za něj neseme my, nikoliv Brusel, Berlín nebo Washington. Kvalitní společnost ani stát nám za nás nikdo nevybuduje.
Vím, že je to asi celé utopie. Napsal jsem to především proto, že mám pocit, že to není nemožné, a navíc, že bez těchto kroků to nepůjde vůbec. Navíc to opravdu nic nestojí. Jen trochu odvahy budovat důvěru ve společnosti a postavit mimo ni ty, kteří se ji snaží rozvracet a hlásat segregaci a xenofobii, ať již sídlí kdekoliv a mají jakoukoliv funkci. Znovu opakuji, vycházím z předpokladu, že máme v průměru méně pitomou vládu než je vedení EU, zoufale markýrující čelo průvodu v liduprázdné ulici.. Čest výjimkám…
Možná, že to je utopie i proto, že se z takového obyčejného budování společnosti a státu jeho vlastními občany nedá nic nebo jen moc málo ukrást…
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
