Zcela v duchu doby, který nás nabádá vše pojmenovávat a přepočítávat ve srovnatelných jednotkách a samozřejmě nejlépe na peníze, se neustále dozvídáme, čeho je málo, čeho víc, komu dáme, komu nic. Vláda se chválí, opozice pomlouvá, ale rozumné hodnocení se najde opravdu těžko. Samozřejmě, že dochází k nejrůznějším přitroublým pokusům vládu známkovat, nejlépe pak jednou známkou a nalézt tak paralelu k nesmrtelnému vyjádření, že smysl života je 42.

Jakékoliv vládnutí má tři základní úkoly. Péči o společenskou reprodukci, péči o obranu společnosti a péci o spravedlnost ve společnosti. Jde o tři vzájemně propojené komplexní oblasti činnosti vlády. Elementárním a obecným požadavkem na dobré vládnutí je tvorba a rozvoj důvěry ve společnosti. Vládnutí má vést k rozvoji úcty a uznání mezi jednotlivci a jejich organizacemi ve společnosti a k jejich účasti na projektu a podobě její budoucnosti. Pokud se podíváme na činnost vlády z hlediska elementárních kroků nutných pro úspěšné vládnutí, pak musíme konstatovat především to, že tato vláda navázala na vlády předchozí a prostě nevládne.

Důvodů je hned několik, ale na prvním místě je třeba uvést to, že špatné vládnutí a správa veřejného prostoru je jednou z nejhorších a zároveň nejhlubších českých tradic. Jedním z důvodů je to, že pro většinu českých elit bylo, je a nedej bože i nadále bude sloužit cizí moci, než provozovat tu autentickou svou. Je nutné konstatovat, že zkušenost je taková, že česká kotlina i moravský úval je tradičně místem střetu mnoha zájmů a prosadit si zde proti nim nějakou autentickou koncepci vládnutí je značně riziková. Přesto na takovou koncepci není možné rezignovat. V posledních deseti letech však bylo až příliš patrné, že po únavných a chaotických devadesátých letech spočine nová generace českých politiků v klidné náruči protektorátu EU.