Ladislav Žák: Paul Krugman - vyrazit klín klínem? | ParlamentniListy.cz

Je-li kniha o „velké ekonomii“ srozumitelná, už to samo o sobě vzbuzuje nelibost vládnoucích elit a jejích přisluhovačů z vědecké sféry a médií. Paul Krugman ve své knize důsledně vychází ze společenského - chceme-li, politicko-ekonomického - kontextu USA. Je proto velmi obtížné s ním polemizovat na jeho domácí půdě bez její hluboké znalosti.

Jeho práce jsou obhajobou a pokusem o vzkříšení myšlenek Johna Maynarda Keynese a rovněž zde je polemika obtížná, protože, ať již jsou naše názory na Keynesovo dílo jakékoliv, rozhodně si nezaslouží opovržení a zapomenutí, kterému bylo v posledních desetiletích, zejména v neokonzervativních vědeckých a politických kruzích vystaveno. Keynesovy práce byly nedávno v USA dokonce některými autoritami vyhlášeny jako „nejškodlivější knihy“ a v určitých, zejména politických kruzích panuje něco, co lze nazvat „keynesofobií“.

Zbývá ta část Krugmanových prací, kde se vyslovuje ke zcela obecným záležitostem. Dovolím si proto v následujícím textu nejprve zaměřit svou pozornost na jednu z nich. Jde o otázku, kterou si Paul Krugman ve své knize klade, a sice zda dluh může vyřešit problém způsobený dluhem. 4) Přitom oponuje populárnímu a hodnověrně znějícímu názoru, který říká, že dluhdluhem umořit nelze. Tvrdí, že tento argument je nejen mylný, ale je tomu dokonce právě naopak.

Je velmi obtížné soudit míru pravdivosti takových obecných tvrzení. Celá záležitost by se jistě dala odbýt poznámkou o výjimkách potvrzujících pravidlo a konstatováním, že na každém výroku a přístupu je mnoho pravdy. Nejde však o rozsouzení toho, který výrok je silnější, protože to by se neobešlo bez složitého popisu kontextu, jde o analýzu toho, co je dluh, a co může a nemůže v hospodářství způsobit.

Dluh je vztah, který vzniká mezi dvěma rovnoprávnými a rovnocennými subjekty, které se dohodly na dočasné nerovnoprávnosti spočívající v tom, že jedna druhé je povinována právě naplněním dohody a obnovením rovnoprávnosti stran.

Technicky je pak dluh důsledkem časového posunu mezi plněními jednotlivých stran smlouvy. Dluh tedy nevzniká pouze tam, kde vzájemná plnění přecházejí z osoby na osobu zároveň, např. peníze proti zboží při pultovém prodeji. Z hlediska celkového objemu transakcí se však jedná o naprostou marginalitu.

První a klíčová pravda o dluhu je tedy ta, že ve společnosti i v ekonomice je všudypřítomný a ze společenské i ekonomické praxe neodstranitelný.

Naopak, dluh a jeho vyrovnání jsou jedním ze základních motivů lidského jednání a lze s jistotou tvrdit, že bez dluhu by se fungování společnosti zastavilo. Sledování a vyhodnocování plnění vzájemných závazků ve společnosti je pak prvořadým předpokladem udržení vzájemné důvěry jejich členů a jejího fungování jako celku.

Zlomek filosofického textu Anaximandra z Milétu, známý jako „první věta filosofie“ říká, že „vše vzniká jako zanikavé a platí si navzájem své dluhy podle pořadí času…“ Zbývá dodat, že dluh nelze „a priori“ chápat a posuzovat jako morální kategorii, jakkoliv v řadě jazyků, kultur i náboženství je propojen s hříchem. I když je dnes populární hovořit v souvislosti s hospodářskými problémy o morální krizi a vynášet nad dlužníky morální soudy, při hledání řešení není možné se obejít bez soudů racionálních.

Ve vztahu k obecným tvrzením obsaženým v Krugmanově knize je však nutné si uvědomit, že není dluh jako dluh. Je nutné si uvědomit, že tento text pojednává o dluzích v rámci dohod mezi rovnoprávnými subjekty o časově posunutém plnění, a že pořád jde o svobodnou a dobrou vůli obou stran. Všechno ostatní, tedy vynucené zadlužování, nesplácení dluhů z mocenské pozice a dluhy mezi závislými, mohou v tomto textu naznačené problémy pouze prohloubit.

Stejně tak bude v následujících úvahách abstrahováno od úrokování, parazitismu, politických, sociálních i mediálních vlivů, složitého komplexu potřeb lidské reprodukce nebo zvláštností jurisdikcí. Cílem je pokus o pohled na samotnou podstatu dluhu.

Jediné, od čeho nelze abstrahovat, je zvláštní tendence člověka ke kvantitativnímu vnímání svého prostředí, které je jednodušší než kvalitativní, a z této tendence plynoucích důsledků.

Prvním typem dluhu je dluh, který je vázán k jednotlivým hospodářským subjektům, přeneseně lze hovořit o solventnosti, míře platební schopnosti daného subjektu. Takové subjekty se dají charakterizovat tím, že jejich součásti nemají samostatné ekonomické zájmy a jsou organizovány tak, aby sloužily jedinému ekonomickému zájmu, na němž také záleží jejich odměna.

Pokud dluhy narůstají, dochází k insolvenci, která je řešena různě podle historického i společenského kontextu, ale jejím nejčastějším důsledkem je odchod hospodářského subjektu z ekonomického systému.

Druhým typu dluhu je dluh libovolného hospodářského systému, který je složen z hospodářských subjektů, jež mají své vlastní diverzifikované ekonomické zájmy. V přeneseném smyslu lze hovořit o zadluženosti trhu, označované častěji jako tržní nerovnováha.

Jakkoliv v praxi platí, že každý hospodářský systém je otevřený, dokážeme si namodelovat úplně jednoduchou uzavřenou tržní ekonomiku s konečným počtem subjektů, jednou navzájem poskytovanou prací nebo službou, která má tu vlastnost, že ji nemohou subjekty poskytnout samy sobě a jejíž odvedené množství jednotlivými subjekty je evidováno pomocí dohodnutého ekvivalentu.

Ekvivalent v tomto modelu je pouhým nástrojem unikátní evidence odvedené práce, bez možnosti použít jej pro jiný účel nebo mimo model. Obecně je ekvivalent nejen dohodnutým nástrojem evidence dluhu, ale všude tam, kde se spojuje se znalostmi (know-how), významným nositelem kapitálu. Dnes platí, a jde o výsledek kulturní evoluce minulých deseti tisíc let, že takovým ekvivalentem jsou peníze.

Typickým praktickým příkladem našeho modelu mohou být vzájemně poskytované hlídací služby, bez jejichž akceptace a úhrady nelze opustit místo pobytu. Dluh prvního typu nemůže vzniknout, protože proti odvedené práci jednoho subjektu ihned přecházejí ekvivalenty, které jsou zároveň pro příjemce poukázkou na tuto službu od dalšího subjektu. Transakcí je směna ekvivalentu za práci, protože přímá směna práce za práci není možná. Jakkoliv se to zdá podivné, i tento jednoduchý hospodářský systém se pravidelně zhroutí nebo alespoň upadne do stagnace. 1)

Podstatou takové stagnace a z ní plynoucích možných krizí a depresí je tendence jednotlivých subjektů hospodářského systému k zvyšování zásob ekvivalentu a nemožnost podobným způsobem akumulovat práci.

To je také obecná podstata onoho do nekonečna omílaného „neodstranitelného antagonistického rozporu mezi kapitálem a prací“, kterým jsou krmeny celé generace a který sloužil a stále slouží k ospravedlňování třídní nenávisti a třídního boje. I dnes se tato teze významně podílí na formování celé řady politických programů.

Podstata „rozporu mezi kapitálem a prací“ spočívá v tom, že fyzické nositele kapitálu lze „skladovat“ daleko efektivněji než fyzické nositele práce. Lidský organismus a jeho metabolismus si nedá poručit a odkládat své potřeby, pokud bychom snad nechtěli realizovat chmurnou vizi zmrazování lidských těl, která by byla oživována jen tehdy, když by pro ně byla práce. Nemluvě samozřejmě o tom, že člověk má pro svou reprodukci i jiné potřeby než sloužit jako pracovní síla.

Nejde samozřejmě pouze o skladování nosičů práce, ale o skladování práce jako produktivní činnosti vůbec. Práci prostě nelze jakkoliv uchovat a když se naskytne příležitost, tak ji směnit.

Naopak, je-li člověk jako nezaměstnaný uchováván sociálními programy při životě jako nepotřebný zdroj práce, dochází časem ke stále většímu znehodnocování jeho pracovní schopnosti, a to nejenom touto nečinností, ale také tenčícími se zdroji pro reprodukci jeho existence, a tedy i jeho pracovní schopnosti.

Jde o rozpor mezi snadnou skladovatelností ekvivalentu nebo jiného skladovatelného majetku a faktickou nemožností skladovat práci jako živou činnost. Tuto živou činnost není možno ukládat průběžně v nějakém zařízení podobném akumulátoru.

Navíc, i kdyby to bylo možné, každá činnost je podmíněna spotřebou svých zdrojů, a je tedy násobně nákladnější, než skladování ekvivalentu a jiného majetku. To vede přímo k tezi, že vlastnictví kapitálu znamená mít potenciál, možnost, a čím je struktura vlastněného kapitálu pestřejší, tím více možností, a tedy i svobody, jeho vlastník má.

Svoboda, kterou dává fyzická práce, je přímo úměrná její obecně omezenému objemu a nízké variabilitě spojené s existencí konkrétní osoby.

Je důležité odpovědět na otázku, proč dochází k akumulaci ekvivalentu. V našem jednoduchém modelu je odpověď snadná. K akumulaci ekvivalentu dochází, protože se v něm nic jiného akumulovat nedá.

Obecněji lze konstatovat, že akumulace ekvivalentu je tím intenzivnější, čím je univerzálnější a čím snadněji ho lze spojit se znalostmi a proměnit jej tak v kapitál. Tendence akumulovat, dělat si zásoby, je nejen antropologickou konstantou, ale je i genetickou daností, výsledkem evoluce, kterou není schopna systémově překonat žádná výchova nebo vzdělání.

Jde o nutnost zajištění jistot sociálního a mocenského postavení. Jakkoliv si je lidský jedinec vědom nutnosti svého zabezpečení v síti vzájemných sociálních vazeb, podvědomě akumulací kompenzuje jakékoliv selhání v této síti.

V reálném životě je výsledná tendence k akumulaci výsledkem interakce řady přírodních, kulturních i osobnostních vlivů, ale zůstává v centru zájmu manipulátorů, protože se jedná o lidskou vlastnost, kterou lze s výhodou použít k ovládnutí jednotlivců i celých sociálních skupin.

Poměr mezi potenciální kapacitou směny, mezi prací a ekvivalentem (danou počtem a objemem jednotlivých transakcí a skutečností) najednou prudce vzroste. Rozdíl mezi pásmem optima směny a skutečností je přímo úměrný míře akumulace ekvivalentu.

Za pásmo optima lze označit stavy, kdy kapacita směny uspokojuje potřeby subjektů trhu bez toho, že by je podstatně omezovala, nebo jinými slovy, když je v souladu s původními očekáváními při tvorbě hospodářského systému.

Kladný rozdíl lze označit za „dluh“ trhu a tvoří s akumulací ekvivalentu komplexitu. Čím více se akumulují prostředky u jednotlivých subjektů, tím menší počet a objem transakcí na trhu probíhá a tento stav posiluje zpětně pocit nutnosti akumulace ekvivalentů.

Opačným jevem je rozdíl záporný, tedy „přebytek“ trhu, a ten je spíše známý jako tržní bublina. Stoupající počet a objem transakcí posiluje vůli rozpouštět akumulované prostředky, a ty zase zvyšují počet, objem transakcí.

Základní obecný rozpor je v tom, že celý systém se nemůže chovat stejně jako jeho součásti. Pokusy překonat tento rozpor mocensky vedly k totalitám nejhoršího druhu. Stejně tak teze, která říká, že důsledné sledování vlastních zájmů je nejlepší službou celku, nemá žádnou oporu v praxi.

Naopak můžeme pravidelně pozorovat, jak bez sociální koheze přirozeně dochází k rozvoji pouze stále menší části celku, a naopak devastaci jeho stále větší části.

Důležité je i vědomí toho, že v hospodářství platí, že každý výdaj je zároveň něčím příjmem, a naopak, že v rámci sytému je vždy bilance vyrovnaná. Pro systém není důležitý stav jeho vnitřní bilance, ale její úroveň. Zcela neodmyslitelnou součástí jakékoliv bilance je práce. Jinými slovy dluhy nelze odstranit, pokud v hospodářském systému nedochází k dostatečnému počtu a objemu transakcí, a tedy směně práce za ekvivalent.

Oba druhy dluhu mají dvě důležité souvislosti. Tou první je vliv počtu hospodářských subjektů na počtu a objemu transakcí v hospodářském systému. Zvyšující se zadluženost hospodářských subjektů a jejich odchod ze systému vede k významnému narušování transakční sítě a může vést až k jejímu kolapsu. Na druhé straně zvyšující se vnitřní dluh hospodářského systému způsobený zvýšenou akumulací ekvivalentu má přímý negativní vliv na obrat hospodářských subjektů a jejich následný odchod ze systému.

Tou druhou souvislostí je možnost nahlížet za určitých okolností na hospodářský systém jako na jediný hospodářský subjekt, jehož vnitřní dluh druhého typu se navenek projevuje jako dluh prvního typu. To potvrzuje obecnou pravdu, že vždy záleží pouze na místě, ze kterého určitý systém pozorujeme a popisujeme. Jde o míru odstupu, nadhledu, perspektivy anebo naopak o míru ponoru, vhledu, introspektivy, která rozhoduje o tom, zda jsme schopni vnímat daný objekt přes jeho součásti. Nebo limitně právě jako celek. Nebo jako celek v jeho souvislostech, tedy opět jako součást svého prostředí.

Nyní lze vyslovit určitý názor, který lze postavit vedle obecných tvrzení, zda problém dluhu lze, nebo nelze řešit dluhem, a přispět tak do polemiky obsažené v Krugmanově textu.

Je patrné, že v rámci hospodářských vztahů dluh hospodářského subjektu vůči jinému hospodářskému subjektu nelze obecně vyřešit jiným dluhem. Dluh lze pomocí jiného dluhu pouze převést na jiný subjekt, popřípadě jej u stejného subjektu posunout do jiného času.

Dluh lze samozřejmě i odpustit, ale to je mocenské neekonomické opatření. Pokud lze vůbec dluh hospodářského subjektu nějak řešit dalšími prostředky, pak musí tyto prostředky směřovat do zvýšení jeho výkonnosti a zároveň k tomu, aby jeho produkce měla odbyt. Jen z tržeb za zvýšenou výkonnost je možné uhradit dluh, který vznikl při nižší výkonnosti.

Jinými slovy, dluhy prvního typu lze nejlépe řešit v rámci odstraňování dluhů druhého typu. Z individuálního pohledu hospodářského subjektu je samozřejmě řešením i snižování nákladů, což ovšem nikterak nepřispívá k řešení dluhů druhého typu.

Dluhy druhého typu lze odstraňovat pouze tak, že hospodářský systém zvýší objem transakcí práce za ekvivalent do pásma daného optima. To předpokládá buď snížení míry akumulace ekvivalentu jednotlivých subjektů, nebo zvýšení objemu ekvivalentu v systému.

Přirozenou podmínkou je to, že v systému se nachází dostatečná nabídka práce i poptávka po ní a dochází k žádoucí interakci tak, jak to bylo namodelováno v naší jednoduché ekonomice vzájemných hlídacích služeb.

Je třeba zdůraznit, že práce i kapitál obsahují nutně znalosti a právě interakce mezi těmito znalostmi způsobí žádoucí transakci. Je naprosto patrné, že cesta snižování nákladů a ponechání nebo dokonce snížení transakční kapacity u jednotlivých hospodářských subjektů sice může přispět ke zlepšení jejich individuální bilance, ale k ozdravění jejich prostředí nepřispěje a neřešení dluhu druhého typu může akcelerovat i potíže v rámci dluhů prvního typu.

V příspěvku do dané polemiky tom, zda lze dluh řešit dluhem, je možné využít zajímavou analogii, která se zabývá otázkou z oboru dřevorubectví na téma, zda lze vyrazit klín klínem. Odpověď zní, že ano, ale tento klín nejen že musí být použit v jiném místě, ale ještě je navíc nutné vědět v jakém.

Sám Krugman ve své práci uvádí několik odborných i politických námitek proti veřejným investicím v době krize, a navíc jednu základní, že pokud FED směřuje prostředky z kvantitativního uvolňování do komerčních bank, které si je ponechávají, jde o poměrně neefektivní metodu. Všechny mají společného jmenovatele a tím je alokace a s ní související objem prostředků.

Analogie o polenu a klínech poskytuje řadu příkladů. Zkušený dřevorubec dokáže i malým klínem rozrazit poleno a nezkušenému nestačí ani několik velkých. Každé poleno má něco, čemu se říká „hot spot“, nebo také „sweet point“. Dnes tolik populární východní medicína představuje na lidském těle celý systém akupresurních nebo akupunkturních bodů. Tlak nebo vpich právě na ně může ovlivnit stav celého organismu. Jejich alokace a určení účinků trvala staletí, přičemž lidské tělo se v jejich průběhu neměnilo.

Ekonomika je dynamicky se měnící, a přesto zná pojem investiční příležitosti, který napovídá, kde může investor vydělat. Stejně tak musí existovat systém revitalizačních příležitostí pro hospodářský systém, ale zdá se, že se touto otázkou nikdo systematicky nezabývá. Snad mimo obecných tezí až frází o investicích do vzdělání, infrastruktury, institucí nebo inovací.

Pokud existuje možnost studovat klíčová slova vládních hospodářských reforem v postsovětském prostoru, Ruskou federaci nevyjímaje, pak se v nich tyto fráze opakují s železnou pravidelností. Existují desítky miliónů svědků, občanů těchto zemí, že tyto reformy pro kvalitu jejich života nepřinesly nic nebo jenom velmi málo, tedy mimo ohromné korupce, potěmkinských vesnic všeho druhu a špatné pověsti jejich vlasti.

Postsovětský prostor jako kdyby zůstal okouzlen vírou v pohádky a mýty o všemocném trhu, chudém chlapci, který se vypracoval, a o schopných bohatých, kteří nakrmí neschopné chudé. Pro jeho obyvatele, odbornou veřejnost nevyjímaje, je stále osvěžující, že nemusí tupě opakovat poučky z děl klasiků marxismu–leninismu, a tak masově podléhají všemu, co je popírá. Vše ostatní, včetně zásad kritického myšlení, je jim více méně jedno.

Není to správné ani spravedlivé, jak vůči klasikům, tak ve vztahu k novým myšlenkovým směrům. Je to prostě hloupé a v psychiatrické praxi se to nazývá zpozdilost nebo opožděnost, pokud se nehovoří přímo o mentální retardaci, nikoliv nepodobné chování vlčích dětí, které byly dlouho bez styku se společností.

Přitom i dosavadní společenská praxe poskytuje dostatek příkladů toho, jakým směrem je možné při alokaci veřejných prostředků postupovat.

Jednak je tu praxe spočívající v alokaci veřejných prostředků procházejících z primární produkce, například těžby nerostných surovin přímo ve prospěch obyvatelstva. Praxe v jednotlivých zemích se liší v míře, do jaké míry slouží jako rezerva pro budoucnost, ze které jsou aktuálně spolufinancovány veřejně prospěšné projekty, nebo naopak, jak je možné tyto prostředky využívat přímo ve prospěch jednotlivých občanů.

Druhou „dobrou praxí“ je alokace prostředků z veřejných rozpočtů přímo na realizaci připravených veřejně prospěšných prací. Příkladem mohou být projekty připravené bytovými družstvy a sdruženími vlastníků bytů při zkvalitňování bytového fondu nebo obcemi při protipovodňových opatřeních a jiné prevenci následků živelných katastrof. Jde většinově o obecné programy a projekty připravované z pozice politických orgánů, ale součástí této praxe jsou i „participativní rozpočty“, prostřednictvím kterých navrhují přímo občané a jejich organizace alokaci předem určené části veřejných rozpočtů.

Třetím druhem praxe jsou systémy účelových mikropůjček, ale i půjček podporujících žádoucí strukturu společenského uspořádání, např. podporu rodin. Tyto praxe mají jedno společné - jde o to, alokovat peníze přímo tam, kde nemůže dojít k jejich nežádoucí akumulaci, tedy zejména v bankách a nejrůznějších fondech spravovaných lokálními politiky nebo úředníky, ale naopak tam, kde dojde k jejich žádoucí rychlé směně za práci ve veřejném zájmu.

Nedostatečný rozvoj poznání v oblasti alokace veřejných investic je výsledkem dlouhodobé mocenské defenzívy veřejného sektoru. Jde o velmi jednoduchou strategii i taktiku soukromého sektoru, který dokázal systematicky posilovat svou pozici tím, že se stal takřka monopolním zdrojem pracovních příležitostí a vzhledem k poskytování úvěrů a půjček zdrojem příjmů obyvatelstva vůbec.

Lidé tak mají často oprávněně pocit, že jsou soukromému sektoru zavázáni, zatímco veřejný sektor vnímají jako svého dlužníka. Je proto jen přirozené, že v demokratických volbách jsou voleni spíše zástupci zaměstnavatelů a věřitelů, než představitelé politických programů. To vede nutně k tomu, že veřejný prostor se dostává pomalu, ale systematicky pod nadvládu sektoru soukromého. V zásadě jde o to, že veřejný sektor je vmanipulován do pozice, kdy jeho klíčovou starostí je stále více peče o vytváření, udržování a amortizaci pohotové pracovní síly pro soukromý sektor.

Z tohoto pohledu je třeba upozornit na myšlenku a koncepci prof. V. I. Koškina, známou ruské odborné veřejnosti jako demokratický model tržní ekonomiky.3)

Pod jeho vedením se v širším mezinárodním týmu tato koncepce postupně mění v ucelený sociálně ekonomický program, který je postaven na asociovaném vlastnictví občanů, které zahrnuje jak alokaci prostředků pocházejících z nerostného bohatství země nebo akcií státních korporací přímo ve prospěch občanů, tak možnost jejich čerpání občany za předem stanovených podmínek.

Taková změna struktury vlastnictví jako základního paradigmatu hospodářského systému si postupně vyžádá projekty úprav celé řady dalších ekonomických i společenských systémů, jako jsou důchody, daně nebo veřejné pojištění. Je samozřejmé, že k realizaci takového projektu v ohromném měřítku Ruska je třeba celého komplexu politických a mocenských řešení, ale bez toho, že si občané uvědomí, že věci mohou fungovat jinak než v jejich neprospěch, k žádné politické ani ekonomické změně dojít nemůže.

Nejdůležitějším úkolem vědy vždy bylo nacházet další a další možnosti rozvoje člověka i společnosti, rozšiřovat prostor lidské svobody. Koncepce jediné možné cesty, jako je Fukuyamův „konec dějin“ nebo „nevyhnutelnost“ historického materialismu, jsou počátkem cesty do nesvobody a otroctví. V tomto ohledu je činnost týmu kolem prof. Koškina velmi záslužná, protože dává lidem možnost myslet, mluvit a konečně i jednat jinak, než doposud, i když jim mocenští manipulátoři tvrdí, že jinak to není možné.

Za současného stavu ve stále větší části světa, vyspělé demokracie nevyjímaje, už nejde o to, aby lidé pracovali s cílem lépe žít, ale aby žili s jediným cílem - lépe pracovat.

V posledních letech byl v důsledku ohromné krize, kterou lze nazvat krizí dluhovou, veřejný sektor pod ohromným tlakem, aby uhradil dluhy soukromého sektoru, a když tak učinil, musel omezit veřejné služby, a navíc jeho představitelé začali tvrdit, že musí toto břemeno přenést na občany.

Následně jsou občané obviňováni z rozmařilosti, když očekávají za svou práci výplatu, zdravotní a sociální pojištění, a od veřejné správy vzdělání, zdravotní péči, bezpečnost a spravedlnost, což jsou důležité atributy toho, čemu se říká lidská důstojnost.

Pochopení podstaty toho, jak vzniká, funguje a zaniká dluh, je dnes pro každého člověka velmi důležité, protože jenom tak se může vyvarovat vlivu manipulací, které ho mají přesvědčit o tom, že je povinen splácet dluhy, které nejen že neudělal, ale které vůbec neexistují.

Je na rozhodnutí každého ekonoma, jestli se postaví se svými znalostmi na stranu manipulovaných nebo manipulujících. Kdo chce stát na straně manipulovaných, musí být schopen výsledky svého vědeckého zkoumání vyložit jednoduše a srozumitelně.

Dnešní světoví koryfejové společenských věd i jejich nohsledové, Rusko nevyjímaje, hlásají v různé míře právo člověka na štěstí, bohatství a moc, ale shodují se v tom, že standardní a normální je to, že lidé mají být nešťastní, chudí a bezmocní, a mají se s tím smířit, nebo prý ztratí údajnou svobodu, kterou už dávno nemají.

Časy, kdy proletáři mohli ztratit své okovy - a navíc je prodat do sběrných surovin - už jsou dávno pryč. Dnes lidem svazuje ruce a nohy jejich vlastní neschopnost si uvědomit, že mohou žít jinak. Je to neblahý výsledek mocenské manipulace, podporovaný „mainstreamovou“ vědou a médii.

Proto je dnes tak důležité, že se najdou takoví vědci, ekonomové, kteří se nebojí nahlas říci, že to není pravda a že je možné, aby lidé žili jinak, šťastněji, důstojněji, svobodněji. Takoví jako jsou Vitalij Koškin a Paul Krugman.

Literatura:

1) Cassidy J., How markets fail, John Cassidy 2009

2) Graeber D., Debt: The First 5000 Years. Brooklyn, N.Y.: Melville House 2011

3) ?????? ?.?., ???????? ?????????? ??????: ???? ? ??????????, ?????????, ?????? 2013

4) Krugman P., End This Depression Now!, Melrose Road Partners, 2012

5) Sedláček T., Economics of Good and Evil, Oxford University Press, 2011

Publikováno se souhlasem vydavatele.