Naděje, že se v Německu v září zvolí vláda, která bude problémy řešit, místo toho, aby problémy, jako ta dnešní vláda, ve velkém nadělala, je minimální. Je minimální nejenom proto, ze CDU Angely Merkelové vede ve všech průzkumech volebních preferencí. Naděje je přímo nicotná při pohledu na to, jaká by byla alternativa k té dnešní, problémy těhotné a dlouhodobě je přenášející vládě.

Soustřeďme se na tři nejvíce diskutované problémy, které jdou přímo na vrub vlády a z valné části přímo na konto kancléřky.

V první řadě je to problém otevření řady nejen německých, ale i řady evropských hranic pro asi milion uprchlíků. Jsou to lidé, kteří dostali formálně časově omezený azyl, ale v Německu zůstanou a mají se integrovat – ale „kam“ a hlavně „jak“ zapomněla politická elita komukoliv, včetně azylantů, říci. Slova Merkelové, „wir schaffen das“ (my to zařídíme), jako strategie svalit celou tu jednostrannost a iracionalitu otevření hranic na celou společnost přímo kontrastuje se snahou propagandisticky prosazovat multikulturalitu tam, kde má negativní dopad na klíčové instituce společnosti jako vzdělávací systém, sociální sítě a hlavně růst blahobytu na všech úrovních společnosti. Místo toho stoupá v německé společnosti horizontální stratifikace a hlavně roste rozdíl v příjmech, a tím roste i míra bídy. Ta se už vůbec nedá řešit šablonovitě pomocí liberálních institucí, protože není možné zvýšit úroveň životního minima, bez toho, aby počet chudých skokově nevzrostl na úroveň, kterou sociální stát není schopen strávit. Tak končí konci veliký příběh, legenda až mýtus o sociálním státu, o síti, která všechny zajistí před pádem do propasti. Síť se sice nerozsypala a ještě je schopna zachytit veliký počet lidi v nouzi, nicméně se modifikovala do podoby, že bude o hodně hůř, a teď nastal čas, kdy se partaje předvádějí před voliči v přesvědčování, s kterou z nich bude hůř pomaleji.

Dalším velikým německým problémem je brexit. Je politickou krizí, která se vůbec nedotkla německých politiků, což je sám o sobě paradox. Brexit je pro Německo politickou krizí z historického pohledu – Německo se kdysi totiž téměř osamoceno jednostranně zasazovalo za přijetí Velké Británie do Západoevropské Unie WEU, jednoho z předchůdců EU. Je politickým průšvihem a propadákem nejvyššího řádu, že Německo nebylo aktuálně ochotné nebo dokonce schopné vytvořit podmínky, aby Británie v Unii zůstala. Vyhlášení Merkelové, že se musí udělat vše pro to, aby se Britům po odchodu z Unie nevedlo lip, než jim bylo v Unii, je primo demaskující populismus. Populismus, za kterým se schovávala politická krize v Německu, v Evropě i v transatlantických vazbách a zahlazovala se vlastní neschopnost a nezodpovědnost Merkelové udělat něco rozumného ve věci „společný evropský dům“. Možná, že nám to ještě nedošlo, ale za Brexitem stoji víc, než se nám snaží politici namluvit a existuje předpoklad, že také občanská válka na Ukrajině je výsledkem té samé zaslepenosti „buď EU anebo nic“, která vypudila britské elity do jiného, méně rigidního, pružnějšího prostoru, než ten ovládaný Berlínem přes Brusel, který se v Německu a nejen v něm všemi způsoby přes všechny komunikační kanály velebí. Evropská Unie ztratila Velkou Británii, její veliký a vzdělaný lid a jako hokynářka žádá za tuto historickou stratu od Britů 100 miliard Euro. Možná jako náhradu za tuto ztrátu, se vezme Brusel do EU Albánii. Kus za kus. To, ze nám Britové brexitem neotevřeli oči, je více způsobené tím, ze my sami je nechceme otevírat, než argumenty z druhé strany kanálu, proč se Britové pro tuto separaci rozhodli.