Dokud nepodepíše, neopustí školu, prý i kdyby tam měla sedět celý víkend. Nakonec musel můj učitel i na mou radu vyrazit do školy a tam pohrozit Policií ČR, aby ředitelka od svého jednání upustila. Představa, že se toto děje ve školství, tedy veřejném systému, který je nejen placen z našich daní, ale navíc má výraznou odpovědnost za výchovu našich dětí, je prostě děsivá. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že řeč je o školství jako o systému, nikoliv o jednotlivých školách nebo dokonce učitelích. Podobně jako justice či zdravotnictví je i školství především systém péče o určitou společenskou kvalitu, tedy prioritně záležitost systémová a strukturální a až následně systém odborný, ať už právní, medicínský nebo pedagogický.

Proti skutečnosti, že mladé ředitelky útočí na staré učitelky s cílem se jich zbavit, jednak proto, že něco umějí a jednak proto, že berou mladým peníze, je sdělení, že se naše děti ve škole nudí, což je výsledek nějaké geniální studie za nesmyslné peníze, kvůli kterým chybí v kuchyni kuchařky a v nějakém kabinetu počítače nebo vycpaný živočich, jenom takový čajíček. Stačilo by se zeptat rodičů, zda se děti do školy těší. Ostatně dlužno podotknout, že se, mě jako rodiče, za více než čtvrtstoletí školní docházky mých dětí nikdy nikdo nezeptal, ani odborně, ani lidsky, na můj názor, jak vnímám školský systém. Školství je jen další česká bílá kráva, do které nemá obyčejný člověk co mluvit, protože tomu podle nespecifikovaných pomazaných hlav nemůže rozumět. Rád bych zdůraznil, že jsem nikdy neměl ambici mluvit jakémukoliv pedagogovi do jeho pedagogického působení na mé ratolesti. Jednak proto, že si myslím, že je to třeba nechat na nich, jednak proto, že jejich především odborné působení lze po obsahové stránce poměrně snadno lidským rozhovorem s potomstvem napravit. Například tvrdošíjné přesvědčení pana učitele, že Neruda napsal „Kam s tím“, lze následníkům poměrně snadno vyvrátit fyzickou demonstrací tištěného Nerudova textu. Z opatrnosti pak zdůrazníte, že blbcům se nemá odporovat a kvůli originálně vzdělanému pedagogovi si doma můžeme udělat biblickou chvilku na téma blahoslovených chudých duchem nebo werichovskou variaci na téma, kde blb, tam nebezpečno.

To, co napravit z pozice rodiny nelze, je působení školství právě jako systému. Na to žádná rodina prostě nemá, i kdyby byla prezidentská nebo miliardářská nebo obojí dohromady. Bylo by hezké, kdyby ministerstvu školství konečně došlo, že jeho úkolem je spravovat školství jako systém, který bude přitažlivý a přátelský k jeho uživatelům, bude skutečným tvůrcem základů sociální koheze a nebude se vybíjet v tom, jestli se učí dobře nebo špatně matematika, sex, drozd nebo kotrmelec. Ministerstvo dělá desítky let systematicky ze školství něco, co je zdrojem neustálých potíží, pořád něco vyhodnocuje a obtěžuje společnost proklamacemi o vlastní neschopnosti a to i v mezinárodních srovnáních. Následuje mantra o nedostatku peněz na vzdělání, provázená dalším nesmyslným výdajem na nějakou do soukromého sektoru zadanou studii, státní maturitu, počítače, mléko nebo mladé idioty do škol a tak dále, a tak dále, a tak dále…Není divu, že nejsou peníze na platy učitelů, když se nahoře rozhazují peníze, pokud se rovnou nekrade.

Ministerstvo vytváří a usilovně řídí systém, o kterém je stále větší část obyvatelstva přesvědčena, že je zcela zbytečný. Holou pravdou a pro českou vládu velkým tajemstvím je to, že takový systém zbytečný je, protože obtěžuje nejen naše děti, ale lidi obecně a nevytváří společenskou soudržnost, ale spíše společenský rozvrat. Neustále mění svá vlastní pravidla, preferuje nesmyslně menšiny všeho druhu s výjimkou talentovaných a nepanuje v něm žádná úcta a respekt. Nejen mezi učiteli a žáky, ale ani mezi učiteli samotnými. Jak chce vymýtit šikanu mezi dětmi systém, který připouští šikanu a omezování osobní svobody mezi učiteli. Systém, kde jsou odpradávna základními zdroji informací žalobníci a udavačství je nejen vysoce ceněno a oblíbeno. Je to arogantní hloupostí a nesmyslnými tradicemi zmítaná hračka a nastroj na otravu a nudu všech, kdo se k němu jen přiblíží. Nedokáže si představit, že by měl být živé, že právě život je jeho základem a nikoliv naopak. Pokud bude naše školství setrvávat ve své pýše a dávat všem najevo, že právě školství a jeho ministerstvo má patent na rozum, do té doby se budeme modlit nebo jinak vzývat vyšší moc, aby naše děti už měly tohle údolí nudy, marnosti a promarněného času za sebou… Pokud lze popsat typický produkt českého školství, pak je to zaostalý asociální udavač. Deprivant, řekl by profesor Koukolík. Jde o soubor vlastností vysoce žádaných do dnešních manažerských, administrativních a politických pozic.

Ministerstvo školství každodenní praxí potvrzuje myšlenku, kterou mi někdejší vysoký úředník ministerstva sdělil před třiatřiceti lety při prvním vstupu do jeho útrob. V Karmelitské se zastavil, rukou pokynul, budovu ukázal a řekl: Pomni, že jediný rozdíl mezi ministerstvem školství a Janošíkovým opaskem je toliko v rozmístění cvoků… Jen sem tam je potíž v tom, že na některé cvoky je i Janošíkův opasek malý. Zrovna teď je taková doba, že pro cvoka kůži nevidno… Dodám jen druhou tezi toho dobrého muže, který tvrdil, že ministerstvo školství je poslední baštou rakouského mocnářství v Čechách. Já k tomu dodám, že je také poslední baštou přesvědčení o tom, že příroda se řídí přírodními zákony, a víry v to, že skrze poznání můžeme přírodu ovládnout. Tento duch všemocnosti prostupuje školstvím stejně jako míza stromem nebo spíše ocet utopencem…

Nudíte se…?!? Kupte si medvídka mývala… Nenudíte se…?!? Zkuste české školství…