Částečně obnažená realita se v těchto dnech pomalu a důstojně vyvalila do politických salónů a nelze vyloučit, že dolehla i do bruselských a berlínských bašt politické neschopnosti, která poškodila Evropu nejvíce od druhé světové války, daleko hůře než válka na Balkáně.
Je přímo symbolické, že je to, opět Německo, které svým jednáním poškozuje své evropské partnery. Z ničehož nic začalo Německo couvat ze svých pozic a uzavírá se. Najednou tu už není otevřená náruč Muttimerkel, ale omezení bonusů podle Schäubleho a de Meziérovo omezení doby udělení povolení k pobytu.
Dalším setkáním s realitou představuje okolnost, že tak nadšeně prognózovaný útlum migrace s nastupující zimou nepřichází. Představa, že tento útlum přinese čas na přípravu, se ukázala, ostatně jako naprostá většina bruselských strategických úvah, naprosto dětinská.
Růžovou slupku mámení z druhé strany začala olupovat Velká Británie, která zcela oficiálně sdělila nejen to, že jí stávající členství v EU příliš nevyhovuje, ale aktuálně přišla i s konkrétním seznamem toho, co se jí nelíbí a jaké požaduje změny. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale je pravdou, že pokud chceme zvládnout vnější migraci, tak se budeme muset zamyslet i nad tím, jak omezit problémy s vnitřní migrací. Prostě udělat si pořádek. Přirovnal bych to k inventuře ve skladu, kde je aktuálně nepořádek. Podmínkou je zastavení vnějšího pohybu, pečlivá evidence vnitřního obsahu a nastolení nových pravidel, která by odstranila staré problémy a harmonizovala vnější a vnitřní prostředí. Je tu jenom jeden podstatný rozdíl. Při inventuře můžete z řady dobrých důvodu spoustu položek odepsat. To není v případě lidí možné, a pokud chceme dostát evropským hodnotám, pak tyto lidi, které odepsat by bylo tak jednoduché a lákavé, vrátit do života a do společnosti.
Do třetice se nám nakašírovaná fasáda začala drolit na Maltě, kam vyjeli z bruselského zámku politických absurdit evropští potentáti, aby se dohodli s africkými partnery a dozvěděli se, že Afričané nemají na žádných dohodách kolem uprchlíků jakýkoliv zájem. Tím praskla bublina bruselských žvástů o tom, že je třeba uzavřít readmisní smlouvy. Bylo to hezké na poslech, ale trvalo to jenom do prvního kontaktu s realitou, která přišla v podobě afrického „ne“.
Podobně se bruselské plány potkaly se skutečností, když Turecko řeklo, že není připraveno okamžitě kývnout na všechno, co si Evropa přeje. Turecko má své představy a podepírá je podobně jako africké státy, tím, že minimálně nebrání převaděčskému byznysu, pokud ho rovnou neorganizuje. Situace na tureckém pobřeží egejského moře tomu rozhodně naznačuje.
Zcela neschopné EU nezůstalo nic než pokus o korupci a uplácení partnerů. EU už není schopna nabídnout svému okolí nic jiného než peníze, což svědčí o jejím naprostém hodnotovém vyprázdnění. Je jen symbolické, že v čele EK stojí jeden z největších penězoměnců naší doby. Více Evropy dnes znamená jen více peněz na korupci partnerů. Evropa rozvrátila Afriku svým systémem systematicky rozkrádaných darů a dotací, které nepozvedly Afriku ani o píď. Číňané tam za pár let dokázali praví více než EU za desítky let penězi. Uplácení Turecka je směšné zejména v kontextu tradic vzájemných vztahů. Každý, kdo zná evropské dějiny od dobytí Cařihradu, se musí nejdříve dobře bavit a potom začít bát, když vidí, jak evropští penězoměnci kupují v Turecku evropskou bezpečnost.
EU si může možná koupit pár měsíců času a Evropská komise ještě pár měsíců svých skvělých platů. Cena, kterou za tuto bruselsko-berlínskou neschopnost a rozežranost zaplatíme my všichni, bude příliš vysoká. Bezpečnost si koupit nelze, tu je třeba vybojovat a prát se o ni každý den. Nevidím nikde muže, který by vyhnal penězoměnce z Chrámu…
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
