Prostě strach a hrůza, svrab a neštovice v míře nebývalé. Přes veškerou snahu novinářů prodat svou práci, získat inzerci a zaplatit hypotéky, je nutné přiznat, že jimi popisované jevy skutečně existují. Pokud tyto jevy očistíme i od dalších sebepotvrzujících procesů, jako třeba ten, že se nám špatné zprávy tak nějak více líbí, pak je možné si položit otázku, jestli je možné nějak pojmenovat příčiny stavu, který už se nedá nazvat blbou náladou, ale začíná se stále více podobat strachu z budoucnosti.
Kdysi tolik populární příručky pro přežití mají jedno společné. Více či méně explicitně je v nich řečeno, že problémy, které před námi stojí, nejsou ničím proti problémům, které nás čekají, když ty současné nebudeme řešit. Nicméně abychom mohli jakýkoliv problém řešit, musíme ho umět identifikovat analyzovat a popsat. Stejně tak musíme zcela nutně identifikovat, analyzovat a popsat sebe a své možnosti, tedy odpovědět na otázku, kdo jsme. A pak teprve můžeme říci, co chceme, tedy identifikovat, analyzovat a popsat možná řešení. Aby toho nebylo málo, tak zbývá už jenom maličkost a tou je schopnost řešení realizovat, tedy schopnost nějakého systematického jednání, ať již individuálního nebo kolektivního. A to je tak asi všechno. Celkem vzato, nic na tom není. Každý z nás to musí udělat denně mnohokrát, aby přežil, a snad i proto tak dětinsky očekáváme, že tak činí i ti, kterým jsme svěřili v demokratické společnosti prostřednictvím voleb tu větší, tu menší část nejen svých svobod, práv, ale i povinností. Bohužel, není tomu tak, naše volené i nevolené elity se soustředí takřka výhradně na řešení problémů, které samy stvořily, aby zároveň vyvolaly přes média klamný dojem, že jsou někomu nebo něčemu užitečné.
Zygmunt Bauman již dávno napsal, že v současné tekuté společnosti je jako technika vládnutí stále více používána distribuce strachu. Pojmenovává tři základní strachy. Strach ze smrti, strach ze všeho, co nás jakkoliv přesahuje, a strach ze sociální nekompetence. Když se zamyslíme nad většinou sdělení, se kterými se k nám naši volení i nevolení vyvolení a jejich poskokové obracejí, ať již přímo nebo přes média, pak skoro v každém najdeme nějaké to malé „strašeníčko“, tu nemocí, tu něčím ohromným mimo naši moc, například bohem nebo trhem a v neposlední řadě nejsme pořád dost flexibilní, kompetentní a kvalifikovaní, abychom to mohli zvládnout a sloužit bohu trhu a jeho kněžstvu. Jen oni nám mohou naše strachy pomoci překonat, mají v rukách zázračné pilulky, poroučí vetru dešti a usnášejí se o globální teplotě za sto let, a když budeme hodní, odpustí nám v sedmdesáti i to, že nedokážeme salto s vrutem. Platí staré úsloví, že kdo čím zachází, tím také schází. Bohužel to vypadá tak, že s manipulátory, manipulanty a distributory strachu zajde daleko více z nás, než si jsme vůbec schopni uvědomit. Kdyby zašli jen oni, bylo by to zlaté, ale oni nás vezmou sebou.
Když pohlédneme na přehled současných nových strašidel naší společnosti, pak vidíme, že některá se časem zhmotnila a začínají žít vlastním životem. Tento proces zhmotnění má základ v morálním hazardu elit, kterým se líbilo, jak jim některé manipulace přinášejí snadný zisk a neuvědomily si, že v nestřeženém okamžiku jim někdo sebral kouzelný šém a monstra, které ovládaly, se vymkla jejich kontrole, a co horšího, začínají se kontrolovat sama. Nemuseli jsme čekat na matrixy, terminátory a vzpoury strojů, jsme svědky vzpoury našich vlastních mocenských a politicko-mediálních konstruktů. Připomenu nejen notoricky známou Al-Kajdu a v poslední době Islámský stát, ale připomenu i konstrukt barevných revolucí, arabských jar a v neposlední řadě vzpouru konstruktu hazardních hrátek s hypotékami. Ze všech těchto západních mocenských strategií povstaly nejrůznější vzpoury a ohrožení Západu a v poslední době zejména Evropy. Připomenu fízlování a šmírování evropských občanů, údajně pro jejich vlastní bezpečnost, které vyústilo v poznání, že i nejvyšší a nejmocnější šmíráci a fízlové EU jsou šmírování a fízlováni. Je okouzlující sledovat, jak se rozčilují, když zjistili, že ani oni nejsou vyjmuti z osudu, který chystali svým občanům. Měli by si uvědomit, že je to pro jejich vlastní bezpečnost.
Evropa je dnes obětí, terčem útoků všech, které ona sama po staletí vraždila, mučila, věznila, zotročovala a ponižovala. Její hloupost spočívá v tom, že si myslí, že jí má být někdo ve světě za něco vděčný. Evropa se chová, jako kdyby jí nešlo o život, ale jako kdyby očekávala, že jí ti, kterým ona pomáhala vývozem hodnot, od morálních a opojných přes ocelové až po olověné, jí vlastně přijdou za to všechno poděkovat. Každý soudný člověk vidí, že přicházejí poděkovat s bombami a kalašnikovy v ruce, ale EU nám říká, že je jdou jenom odevzdat do šrotu, protože jim to ekologicky myslí. Další hloupost evropské politiky spočívá v tom, že vytvořila velice problematickou organizaci s názvem EU a v duchu nejlepších demokratických tradic ji do čela postavila nikým a ničím nevolenou komisi, jejíž složení je výsledkem tolika shnilých a špinavých kompromisů, že opravdu nemůže zcela dobře fungovat. Mandát europoslanců je tak marginální, že nestojí za řeč. Nejhorší na tom je to, že EU vytvořila problémy, které nelze řešit na národní úrovni, a přesto současné problémy chtějí národní elity řešit úprkem z EU.
Problémy, kterým čelíme, mají společného jmenovatele, a tím je naprostý nedostatek odpovědnosti národních i evropských elit. Jejich přesvědčení, že se věci nakonec vždy dají nějak politicky a mediálně zmanipulovat, má své kořeny v tom, že už dávno zapomněli, co je to skutečný život. Pokračují v nacvičených rituálech a posilují je, aniž by viděli reálné výsledky. Oni ani skutečnou změnu nechtějí, chtějí o ní jenom informaci. Tak jako chrámoví kněží v dobách krizí posilují oběti, včetně lidských, dokud krize neodezní, přinášejí informaci vladařům, že vše je na dobré cestě. Na druhé straně připomínají služku v krajkové náprsence a čepečku, která v biedermeierovském salónu ometá štětečkem z peří prach z porcelánu, zatímco přímo uprostřed salónu trůní na rozvráceném pianu velký špinavý a pokálený slon. Skončí s ometáním a nahlásí nám, že v salónu ometli v potu tváře prach. O slonovi a jeho zničující činnosti ani slovo.
Naše domácí i evropské elity si neuvědomují, že je čas, aby dospěly a převzaly odpovědnost za společnost i stát. Pak mohou počítat s podporou. Ale dokud nepředloží svůj návrh odpovědí na otázky, kdo jsme, co nám hrozí, co můžeme, a co chceme, je vše ostatní celkem zbytečné. Je na elitách, aby pojmenovaly stav věcí. Podvědomě cítí, že tentokrát jde o skutečné problémy, nikoliv pouze o ty, které samy vytvořily, aby budily dojem, že něco dělají. Neumí si to však přiznat a dále pokračují úporně ve svých pseudohrátkách. Klasickým příkladem je naprosto nedůstojná parodie na řešení problémů v případě Řecka. Na místo toho, aby bylo řešení vedeno v zájmu toho, aby jižní hranice EU neutrpěla v kritický moment smrtící úder, neustále se opakují noční jednání nad sbližováním nesmyslných návrhů, v jejichž základu je hloupá hokynařina. Každý ví, že jakákoliv dohoda nad dluhem nebude vzápětí splněna, přesto jsme za naše peníze svědky rituálních obřadů v bruselských chrámech pseudopolitiky. Začínají nám být k smíchu, ale to zdaleka nestačí.
Nedostatek odpovědnosti elit měl totiž devastující dopad i do odpovědnosti občanů EU. Stále více byli ubezpečováni, že nic nehrozí, že jejich svobody jsou garantovány, a tak je celkem bezstarostně postupně vyměnili za dobré bydlo. Dnes, jak se zdá nebude jiné cesty, než si od elit začít brát odpovědnost za své životy zpět. Nejen na individuální či národní úrovni, ale především na úrovni evropské. Bude to bolestné, protože najednou budeme nuceni řešit celou řadu skutečných problémů a nenechávat se ukolébávat sděleními, že tyto problémy někdo někde řeší. Na druhé straně budeme muset hledat novou kvalitu integrace, protože některé problémy, které EU vytvořila, nelze jinak než na evropské nebo dokonce i širší úrovni řešit.
Pro začátek bychom měli přemýšlet o tom, že toto by měla být poslední Evropská komise a poslední Europarlament v této nesmyslné, hloupé a zcela neefektivní podobě. Svou každodenní činností dokazují, že činnost těchto institucí je naším základním problémem, protože ztělesňují pojem „bad government“ nebo „bad governance“. Posledním příkladem jsou neuvěřitelně hloupá a nebezpečná řešení současné vlny imigrace, která jako celek připomínají projekt afrikanizace Evropy, která přímo volá potom, aby bylo zjištěno, kdo z EU financuje imigraci ze subsaharské Afriky. Rád bych v tomto kontextu uvedl, že jsem hlasoval pro vstup do EU a jsem zastáncem evropské integrace. Ta se však posledním desetiletí ubírá velmi nešťastným směrem a výsledky jsou ještě smutnější. Takto integrovaná Evropa je stále snadnější obětí cizích zájmů.
Na závěr si to pojmenujme parafrázemi hned s několika klasiky. Tento způsob EU shledávám poněkud nešťastným. Tolik by se chtělo říci, EU budiž pochválena… Ale to opravdu, ale opravdu nejde a nejhlouběji, milí občané, nejhlouběji vidím nezodpovědnost.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
