Skutečnost je taková, že summit může dopadnout jakkoliv - úplnou dohodou nebo naprostým krachem, ale to podstatné spočívá v tom, že za jednacím stolem ani v jednacím sále nebude nikdo, kdo by měl na migrační proces nějaký vliv.

Kolem migrace vzniklo několik mýtů, které celý problém zjednodušují. Jedním z nich je mýtus, že stačí zastavit válku v Sýrii a migrace se zastaví. Druhý mýtus zní, že lze zastavit migranty na hranici mezi Tureckem a Řeckem a třetí mýtus zní, že všechno zvládne dobrá vůle Evropanů pod přitroublým heslem „my to zvládneme“. Se „zvládnutím“ je spojen mýtus spočívající v tom, že se snad po skončení nějaké války začnou lidé příchozí do Evropy vracet domů, a s tím související celá série úvah o tom, že migranty lze vrátit, pokud nesplní nějaká kritéria. Z názorů vyznavačů tohoto mýtu vyplývá, že migranty vnímají asi jako zboží z internetového obchodu.

Na summitu EU - Turecko se sejdou především lidé, kteří uvažují v kategorii těchto a dalších mýtů, ale na základě dětinských představ vytvořených v mramorových palácích Bruselu, Štrasburku a Berlína se život a jeho pohyb nedá řídit. To ostatně nejde skoro nikdy, ale takto se nedá život ani ovlivňovat a dokonce ani žít. Dovolím si připomenout našeho významného rodáka, antropologa Aleše Hrdličku a jeho zákony, které říkají, že lidé migrují za lepším cestou nejmenšího odporu. Spouštěčem migrace zdaleka už dnes není jenom mor, sucho, válka nebo nějaké jiné konkrétní zlo, od kterého lidé se lidé začnou vzdalovat. Nebylo tomu tak ostatně vždy ani v minulosti, spíše bylo dané zlo zveličováno a zdůrazňováno, aby bylo patrné, že už není návratu, není cesty zpět. Mosty jsou strženy, lodě jsou spáleny.

Dnešek je pak zvláštní především tím, že migrovat je díky infrastruktuře globalizace daleko snadnější, než ještě před několika lety. Moderní komunikační technologie dávají migrujícím lidem ohromnou mediální sílu a chrání je daleko účinněji než jakákoliv ochranka. Lidé neopouštějí své domovy proto, aby někde za nejbližšími hranicemi v uprchlickém táboře několik let vyčkali, až se budou moci vrátit domů a znovu si budou moci vybudovat svou nuznou existenci, kterou jim vezme další válka, ve které je zase budou cizí páni nutit umírat, aby následně přišli další klauni s červeným křížem, dali jim v lepším případě stan, deku a šlichtu do ešusu a řekli jim „čekejte“, než si to my velcí kluci u vás doma vyřídíme, komu vlastně budete patřit.

Lidé především stále méně chtějí bojovat za vlast, která jim po sebevětším prolévání jejich krve stejně nepatří. Začalo jim být jedno, jestli mají umírat za ty z Londýna, Paříže nebo Moskvy či Washingtonu, rozhodli se hloupě neumírat a dojít se podívat, jak si tam vlastně ničitelé jejich domovů a životů žijí. Nová kvalita migrace spočívá rovněž v tom, že mnozí lidé přicházejí s ambicí cílovou destinaci ovládnout. Jsou sebevědomí a cítí slabost společnosti, do které vstupují, a zcela přirozeně se jim zdá přirozenější nastolit vlastní pravidla než se složitě podřizovat cizím. Možnost sebeemancipace a recyklace lidského odpadu tržního hospodářství v novou elitu je ohromným vnitřním motorem migračního toku, který je srovnatelný se stěhováním národů.