Naše civilizace vykazuje určitou posedlost vyhledáváním, pojmenováváním a prosazováním stále nových práv a povinností. Zatímco nová práva jsou udělována především nejrůznějším menšinám výběrově, povinnosti naproti tomu jsou ukládány většinám plošně. Kvantitativní i kvalitativní nejednota práv a povinností mezi menšinami a většinami i uvnitř jich samotných leží v základech rozkladu a úpadku společnosti. Pozapomněli jsme, jak vlastně vzniká právo. Ne jako soubor pravidel nebo dokonce zákonů, ale jako individuální či skupinový nárok na nějaké konkrétní jednání, společenské postavení nebo statek. Máme pocit samozřejmosti našich práv, pocit, že svá práva odněkud či od někoho dostáváme, že je někdo zajišťuje, že tu jsou pro nás odedávna a navěky.

Tato práva však musí být jejich kandidáty a později nositeli vybojována, uznána a udržována. Jen tak se mohou individuální či skupinová práva stát postupně povinnostmi druhých je uznávat a obhajovat, a to právě v té míře, v jaké jsou pokládána a uznána za práva všeobecná. Pojem „přirozená lidská práva“ svádí k rezignaci na obnovu práv a novou kvalitu i kvantitu jejich uznání. Rigidita našeho přístupu k vlastnímu konstruktu lidských práv a jeho prosazování jako univerzálního modelu vede k nedorozuměním, k lidskému neštěstí a v neposlední řadě k válkám. Někteří antropologové uvádějí, že lidská přirozenost v rámci nesmírné pestrosti chování člověka neexistuje, a tudíž je pochybné, zda existují přirozená lidská práva z takové přirozenosti vyplývající.