Proč zastáváte tento názor? Osvícenství přece zbavilo člověka strachu z autorit. A právě Diderot usiloval hlavně o vytvoření společného jazyka, bez kterého, jak říkal, není žádná soudržnost království možná. Myslím, že i A. J. Liehm někde o češtině pěkně říká: Je to síť, do které jsme všichni chyceni. Francie na svůj jazyk velice dbá. Na jeho obranu a čistotu založil už v roce 1635 kardinál Richelieu slavnou, dosud respektovanou instituci Académie française, jejíž Nesmrtelní pečují o národní jazyk, to je přece sympatické, ne? A skutečnost, že ve Francii, navzdory všemu, vznikly celé velké enklávy, kde francouzštinu vůbec neuslyšíte, stává se té zemi osudné. Nedává to Diderotovi nepřímo za pravdu?

Nejsem historik, ale přesto si troufám poznamenat, že si nejsem jist, že je možné říci, že osvícenství „zbavilo člověka strachu z autorit“. Mne to nikdy nenapadlo. Začalo bojovat proti autoritám. Jsem přesvědčen, že útok na autority, který je od té doby v západním světě považován za správnou věc, vznikl právě tehdy. Nevím, mají-li dnes lidé strach z autorit. Spíše bych si přál, aby měli respekt k autoritám. Právě ztráta elementárního respektu k autoritám, který vztahuji k Velké francouzské revoluci, je ničivým fenoménem současnosti – u nás, ale i na celém Západě. Disrespekt nejenom k autoritám formálním (svázaným s funkcí), ale i přirozeným.

Jako ne-Francouz a jako člověk neovládající francouzštinu neumím docenit „nesmrtelnost“ členů Académie française (i když jsem nedávno četl knížku Proslovy ve francouzské akademii s velmi kvalitními texty Alaina Finkielkrauta a Pierra Nory), ale vždy se mi to zdálo být poněkud nadsazenou, až příliš francouzskou institucí.

Pečovat o národní jazyk je mi sympatické, francouzský nerespekt k jiným jazykům než k francouzštině jsem – alespoň donedávna – nikdy nechápal. Až do dnešní, naprosto šílené doby brutálního ataku na národní stát se člověk mého typu puristickému vylučování jakýchkoli anglicismů z francouzštiny spíše usmíval. Nevím, byla-li to skutečná láska k Francii a francouzštině, více jsem v tom viděl francouzský anti-amerikanismus namířený proti principům demokracie a volného trhu. V závěru šedesátých let mne oslovila (nikoliv nadchla) kniha Le Défi américain od Jean-Jacquese Servan-Schreibera (se kterým jsem se v Praze v roce 1968 dokonce setkal), nepovažoval jsem tyto francouzské, anti-americké postoje – trochu mindrák bývalé velmoci – za cokoli pozitivního.

Říkáte, že jsou ve Francii velké enklávy, kde francouzštinu vůbec neuslyšíte. Tato „enklávnost“ dnešní Francie je důsledkem pomýleného francouzského multikulturalismu, nebo přesněji, hloupého multikulturalismu novodobých francouzských politických elit. Tento jejich postoj je dědictvím pařížských barikád v roce 1968 a dlouhodobé levicovosti francouzského politického a ideologického myšlení. Dnes, v éře masové migrace, jejich postoje dosahují nových veletočů.