Říká se, že církev svatá je věčná. Dvacet let pro ni není žádná doba, zatímco pro nás, smrtelníky, je to zhruba čtvrtina života. Čtvrtinu našeho života katolická církev čekala na vhodnou vládu, která bude připravená uzavřít s církví kšeft.

Plácli si na to za zavřenými dveřmi a nazvali to zákonem. Potom ten právní zmetek vláda předložila parlamentu ke schválení. Jmenuje se to „vyrovnání státu s církvemi“. Když to přeložíme do srozumitelné češtiny jedná se o dar, kterým se římskokatolická církev stane největším soukromým vlastníkem pozemků v ČR. Krom toho se stát zavazuje, že další čtvrtinu našeho života budeme přispívat na platy duchovních a že po dobu třiceti let budeme splácet částku 59 miliard korun navýšenou o inflaci. Celkem jde o majetek v hodnotě  zhruba 160 miliard Kč. Aby se zachovalo dekórum přizvala KC do komplotu dalších 16 malých církví a náboženských společností, protože v houfu se loupež organizuje snadněji. ŘKC se tedy takticky rozhodla, že z majetků a především peněz, které chce od nás všech získat, naláme pár drobků církvím malým. Dělení kořisti je domluvené a ani vláda a její obročníci nevyjdou zkrátka. Proto vláda tento nemravný, nespravedlivý a nebezpečný zákon prosazuje jako svou prioritu. Proto udržuje svůj vratký koaliční člun, do kterého už teče, na hladině zaříkáváním. Proto stále omílá, že zákon připravila ve jménu spravedlnosti a že nejde o dar, ale o návrat majetků, které byly KC ukradeny po únoru 48. To je lež! Pravda je zcela jiná.

Původ majetků katolické církve vznikl po Bílé hoře, kdy zabrala  nemovitosti po zabitých a uprchlých protestantech a dostala obrovské finanční dary od císaře Ferdinanda II, aby zakládala semináře a vychovala kněze, kteří měli české kacíře obracet na víru pravou. Z hlediska církve to byla požehnaná zlatá doba, z hlediska národa doba nejstrašnější. Dnes se ale dovídáme, že to nebylo tak zlé a že přece vznikaly krásné barokní kostely a paláce. Tvrdí se také, že jezuité pozvedli vzdělanost a že páter Koniáš byl vlastně sběratel vzácných zakázaných knih. Mluvit o inkvizičních procesech, o mučení, popravách a zabírání majetků po obětech je dnes pokládáno za demagogii. Jakoby těch sto šedesát let až k reformám Josefa II. nestálo v učebnicích dnešního dějepisu za víc než okrajovou zmínku. Sto šedesát let, to je osm generací lidí, našich předků, o jejichž utrpení je prý neslušné mluvit. Ale čtyřicet let komunismu, kdy poprvé i katolická církev byla v nemilosti, ji  vyvyšuje jako obětního beránka a zvýhodňuje nad mnohými dalšími občany, kteří také s režimem nesouhlasili a byli stíhaní, nebo věznění. Těch čtyřicet let útlaku chce ŘKC  dnes zúročit způsobem, který je nemorální a pohoršuje historiky, ekonomy i právníky.

Majetky, o které dnes K Církev usiluje, aby byla odškodněna za křivdy komunismu, však ztratila už v roce 1781 reformou Josefa II.. Některé tehdy ztratila úplně a na zbylých směla pak už jen hospodařit, čili byly to majetky veřejné a nikoliv soukromé, církev s nimi nesměla disponovat bez souhlasu státu. Tak to zůstalo až do roku 1918. Pak se i ty  majetky, které církev spravovala,  značně ztenčily, když vznikla  Československá republika a  došlo k pozemkovým reformám,  což za chvíli podrobněji vysvětlí Jan Bouček.

Zakladatel státu – TGM byl člověk hluboce věřící, ale přesně rozlišoval mezi vírou a církví. Věděl, že víra je dar, s kterým se nesmí kupčit. Jako zralý muž přestoupil na protestantismus a psal mnoho kritických úvah o ŘKC a jejích hodnostářích. Více než tři sta krát byl za to soudně obžalován, ale všechny procesy  vyhrál. Po založení Československa usiloval o to, aby se stát vymanil z vlivu církve. Jako filozof zmapoval smysl českých dějin. Vyzdvihl odkaz Jana Husa a z husitů nedělal partu lupičů a teroristů, tak jak se o to dnešní učebnice snaží. Obdivoval dílo Jana Amose Komenského, biskupa Jednoty bratrské, protože věděl, že i malý národ může být velký svou mravností, tolerancí a vzdělaností dostupnou každému.