Připravila jsem si několik vět k mé kandidatuře.

Každý národ potřebuje znát své milníky i omyly. Jako pamětnice minulého režimu a jako vnučka účastníka odboje popraveného gestapem cítím, že je nutné zkoumat a analyzovat příčiny a způsoby likvidace svobody člověka, ať už se jedná o druhou republiku, protektorát anebo o období 1948 až 1989.

Dosavadní práci Ústavu, který se tímto ze zákona zabývá, znám převážně jen z veřejně dostupných zdrojů, a tyto informace jsou mnohdy rozporuplné. Signatáři otevřeného dopisu, ve kterém varovali Senát před mým zvolením do Rady tvrdí, že Ústav je v krizi. Krize je příležitost. Příležitost ke změně. To vyžaduje debatu, na kterou jsem připravená.

Od chvíle prezidentovy nominace jsem přemýšlela o tom, jaký přínosem pro Radu budu, pokud mě zvolíte. Když jsem si prostudovaly náplň práce jednotlivých oddělení, jako spisovatelku mě zaujal odbor publikační činnosti a oddělení výstav a vzdělávání. To je činnost, které rozumím nejen jako autorka a vysokoškolská pedagožka, ale i jako účastnice a organizátorka mnoha seminářů.

Mým celoživotním tématem je pražské jaro. Ve výročním roce 2008 jsem uspořádala a moderovala v Národní knihovně cyklus veřejných přednášek, v nichž vystupovali pamětníci a odborníci, a chronologicky jsme zmapovali vývoj od tzv. strahovských událostí, přes IV. sjezd spisovatelů až k invazi, k činu Jana Palacha a počátku normalizace. Celý cyklus natáček pro archiv štáb Českého rozhlasu. O Janu Palachovi jsem napsala dvě knihy. Ta první je dokumentární, kde spoluautorem byl novinář Jiří Lederer a vyšla pouze v samizdatu, tu druhou jsem zpracovala jako román, aby příběh mého nezapomenutelného vrstevníka přiblížila mladým čtenářům. V knížce se zabývám i vysočanským sjezdem, což je téma dnes poněkud opomíjené. Domnívám se, že neprávem.