Změnu přineslo až zavedení přímé volby hlavy státu občany. Od té doby se stalo možným pro různé zákulisní byznysové a politické struktury obejít politické strany a předložit voličům jako kandidáty do nejvyšší ústavní funkce i zcela nezkušené produkty politického marketingu. Jejich hlavní devízou jsou na rozdíl od dlouhou politickou praxí prověřených tradičních uchazečů naopak absolutní názorová neurčitost a nečitelnost prezentovaná jako „nezašpiněnost“ politikou a marketingové přednosti – fyzický zjev a chytlavé bulvární charakteristiky. Důležité je přimět v kampani tyto „z klobouku“ tahané kandidáty příliš v předvolebních debatách nemluvit, nechat působit jejich neokoukanost a fyzický zjev a v přímé volbě je úspěch zaručen.
V našem bezprostředním okolí takovou zkušenost zažilo dvojnásobně sousední Slovensko – Andrej Kiska a Zuzana Čaputová se stali příklady zoufalství této politiky. Osoby bez předchozích zkušeností s praktickou politikou a řízením státu, s fungováním vlády, parlamentu a politických stran zahajující politickou kariéru přímo na samém vrcholu mocenské pyramidy se ve své nové prezidentské roli nutně ztráceli. Byli nejistí, bez vlastního názoru, závislí na kamarile poradců a různých zahraničních loutkovodičích, bez autority na politické scéně. Postupně i u veřejnosti nemohli dostát ani minimu nadějí, které ve volbách neseriózně vzbudili, a o její podporu přišli.
Namísto vedení a spojování společnosti se vlastní neschopností zapletli do politických šarvátek, které neočekávali a neuměli řešit, v zahraniční politice byli pouhými bezmocnými hlasateli cizích zájmů, které podporovaly jejich kandidaturu a zvolení, a viditelně ignorovali zájmy a potřeby vlastních spoluobčanů. Jejich příklad ukázal, že samotný prázdný politický marketing pro úspěšný výkon nejvyšší státní funkce nestačí. Oba jmenovaní slovenští prezidenti postupně dávali stále více najevo své rozčarování z politické reality a svou nepřipravenost a neochotu ve funkci pokračovat. Oba v ní také vydrželi pouze jedno funkční období.
My, zdá se, zažíváme podobný vývoj. Pohledný generál sázející na mužný zjev a image „ bývalého komunistického hrdiny z NATO“, jemuž seděly lakonické promluvy v předvolebních kampaních, oslovil covidem otřesené voliče napříč politickým spektrem a jako utajený faktický kandidát tehdejší vládní koalice porazil bývalého premiéra štěpícího společnost.
Slovenský scénář probíhá jako přes kopírák. Beznázorový kandidát je schopen říkat cokoliv, co mu jeho okolí a zákulisí navrhne. Klidně hlásá zbavení své země práva veta v EU, přijetí eura a neomezenou podporu Ukrajiny, která je jeho hlavním tématem. Vzhledem ke své osobní minulosti se poněkud bizarně stylizuje do role nástupce a dědice Václava Havla a je mu to jeho příznivci tolerováno a dokonce přiznáváno. Prezidentování ho ale ve skutečnosti podobně jako jeho slovenské předobrazy příliš nebaví, stres a omezení při výkonu funkce si málokdo nepřipravený zvenčí dokáže představit. Proto také dlouho nehovořil o své kandidatuře pro druhé funkční období.
Vše ale tak nějak Petrovi Pavlovi vycházelo v pro prezidenta poklidné éře vládnutí Fialovy koalice, jejímž byl faktickým kandidátem a podporovatelem. Vážná zkouška přišla až po volbách v roce 2025, kdy nastupuje zásadní úloha pro prezidenta republiky. Měl by přispět k tomu, aby pokud možno rychle vznikla vláda, která je schopná získat většinu v Poslanecké sněmovně.
Situace byla zcela jasná a přehledná - hnutí Ano drtivě vyhrálo a s Motoristy sobě a SPD dávalo dohromady pohodlnou většinu v Parlamentu. Jiná varianta nebyla – strany poražené bývalé vládní koalice s vítězem voleb spolupracovat odmítly. Prezident přesto jednání protahoval a kladl si podmínky kolem řešení střetu zájmů budoucího premiéra a až po volbách vyfabrikovaného mediálního skandálu údajných výroků kandidáta Motoristů do vlády Filipa Turka. Nehezky se do těchto manévrů zapletl a ze snahy vyvolat krizi v nové koalici vytvořil obtížně řešitelnou krizi ústavní a sám se z vyhlašovaného sjednotitele a spojovatele stal bizarním pěšákem v první linii boje opozice proti nové vládě.
Svými kroky prezident především ukázal, že mu v jednáních o vládě nešlo o ani tak o obsah, ale hlavně pouze o vytváření dojmu silného politika. Hra na morální autoritu je v jeho případě lichá, ale mohla přece jenom mít nějaké přijatelné vyústění, kdyby se mu podařilo premiéra přesvědčit, aby Filipa Turka oficiálně nenavrhoval a nahradil ho jiným kandidátem Motoristů. Tím by problém přehodil na premiéra. Pokud však premiér ve své koalici jinou možnost než navrhnout tohoto kandidáta neměl, měl Turka prezident například s veřejně projevenou distancí jmenovat. Ústavní tradice by byla zachována a prezident by splnil svůj úkol umožnit vznik funkční vlády.
Petr Pavel si však nepochopitelně nechal v ruce „černého Petra“ v podobě porušení ústavní zvyklosti a neúplného složení vlády, což jej zatáhlo do nesmyslného konfliktu s nejmenší koaliční stranou, jíž svým postupem existenčně ohrožuje.
Namísto toho, aby problém, který svévolně vytvořil, nějak řešil, pustil se prezident s Motoristy do absurdní války na veřejnosti, kterou rozpoutal teatrální tiskovou konferencí. Na ní roztřeseným hlasem zveřejnil soukromé SMS svého alter ego poradce-neporadce Petra Koláře, tvrdil že je vydírán, hystericky podal v té věci trestní oznámení a zaúkoloval tajné služby. Poté mlčky prchl do ciziny. Co by možná slušelo křehké blondýnce Zuzaně Čaputové, je v podání našeho údajného mužného hrdiny opravdu smutná fraška.
Celá tato absurdní komedie má být navíc spouštěčem zoufale fabrikované vlny veřejných demonstrací na podporu prezidenta, kterému kromě vlastní politické neschopnosti vůbec nic nehrozí. Pouze se mu podařilo zničit nimbus nadstranickosti a obrázek sjednotitele, s nimiž si až dosud pohrával a předváděl se občanům. Dnes je prezident tou kontraverzní postavou, jejíž problémy musí hasit premiér. Prezident jako vůdce opozice, pro níž svými akcemi organizuje protivládní demonstrace, je úkaz, k němuž se žádný z Pavlových předchůdců nikdy nedopracoval.
Ať celá tato bizarní situace dopadne jakkoliv, jisté je jedno – po prezidentovi Pavlovi nám zbyde jako jeho hlavní dědictví precedens svévolného nejmenování premiérem navrženého ministra, což bude do budoucna vládnutí v naší zemi nepředvídatelně komplikovat. A to je velká cena za volbu politického amatéra.
PS. Představa, že by problém vyřešil Ústavní soud, který by jasně judikoval, zda Filip Turek má či nemá být jmenován ministrem, není příliš reálná. V lepším případě by nález ÚS asi pýthicky konstatoval, že obecně je prezident povinen návrhu premiéra na jmenování ministra vyhovět, s výjimkou některých závažných případů (např. zásadní konflikt zájmů, duševní choroba, spáchaný zločin, služba pro cizí moc atd.), což musí hlava státu jasně odůvodnit. A budeme tam, kde jsme teď, na újmu budoucnosti naší parlamentní demokracie, neboť precedens se již stal a škoda byla napáchána. Anebo ÚS odvodí, že konečné slovo v personálním složení vlády náleží jemu, což by odpovídalo trvalé snaze této nikomu neodpovědné instituce o extenzi vlastních pravomocí. ÚS ale rozhodně žádné potvrzení společenské a politické spolehlivosti z logiky věci Filipovi Turkovi vystavovat nebude. Řešení kauzy Turek při zachování parlamentního charakteru naší demokracie je tak pouze politické a nikoliv právní.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
